Brno, 26. září 2011 - Domoci se spravedlnosti u soudu je v České republice stále obtížnější. Obchodní spory, ačkoliv často jednoznačné, se kvůli obstrukcím táhnou i několik let. Podnikatelé ve světě narazili na podobné problémy už v minulosti a hledali alternativní cesty. Jednou z nich se stalo rozhodčí řízení neboli arbitráž.

Co je rozhodčí řízení?

Rozhodčí řízení je mimosoudní metoda projednávání a rozhodování majetkových sporů mezi stranami. V tuzemsku tento postup upravuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Na jeho základě se strany mohou dohodnout, že jejich případné spory nebudou řešit soudy, ale nezávislý soukromoprávní subjekt zakotvený v rozhodčí smlouvě. Ze zákona také vyplývá, že rozhodčí řízení umožňuje řešit prakticky všechny majetkové spory z různých právních oblastí (výjimku představují kauzy související s konkurzem či exekucí). Rozhodnutí sporu rozhodcem má přitom v zásadě stejné právní účinky jako pravomocné soudní rozhodnutí a je též soudně vykonatelné: rozhodčí nález – alternativa rozsudku – je podkladem pro exekuci.

Základním předpokladem pro to, aby spor mohl být řešen v rozhodčím řízení, je platně uzavřená rozhodčí smlouva. Ta může mít dvě formy. Tzv. rozhodčí doložka se vztahuje na všechny potenciální majetkové spory, které by mezi stranami mohly v budoucnu vzniknout. Smlouva o rozhodci se pak týká konkrétního v minulosti již vzniklého sporu.

Hlavní výhody: rychlost i nižší cena

Oproti řešení obchodního sporu u obecného soudu přináší rozhodčí řízení podstatné výhody. Jeho hlavní devízou je rychlost – rozhodčí nález je zpravidla vydán do tří měsíců od podání rozhodčí žaloby. Díky této pružnosti nehrozí, že dlužník stihne svůj majetek učinit nedostupným a že věřitelova pohledávka se stane nedobytnou. Popsaná rychlost má především dva důvody: Tím prvním je mnohem menší formálnost než v soudním řízení, což žalovanému znemožňuje zdlouhavé obstrukce nebo vyhýbání se spravedlnosti. Druhý důvod představuje skutečnost, že rozhodčí řízení je v zásadě jednoinstanční. Zákon sice povoluje stranám sjednat si možnost přezkumu vydaného rozhodčího nálezu jinými rozhodci, toto ujednání však není v praxi běžné. A to právě proto, že by eliminovalo rychlost jako hlavní výhodu arbitráže. Zákon počítá i s možností omezeného soudního přezkumu vydaného rozhodčího nálezu, to je však možné pouze z procesních důvodů, jež jsou v zákoně přesně vyjmenovány. Tento limitovaný soudní přezkum proto nelze v žádném případě ztotožňovat s odvoláním, tak jak ho známe z řízení před soudem, neboť odvoláním lze soudní rozhodnutí rozporovat v mnohem širším rozsahu.

Další výhodou arbitráže je nižší cena. Zákon totiž umožňuje stranám sporu ujednat si procesní pravidla řízení, přičemž nejčastěji sjednávanou úpravou je rozhodování sporu primárně dle písemných důkazů. Odpadají tak nákladnější ústní jednání, cestovné, zastupování právním zástupcem apod. Oproti soudům je rozhodčí řízení i spravedlivější. Zákon totiž rozhodci umožňuje rozhodovat nejen podle práva, ale také tzv. podle zásad spravedlnosti (pokud se tak strany dohodnou). Rozhodce zde posuzuje skutečný stav věci – nahlíží na smlouvy podle toho, co jimi strany zamýšlely, nikoli v jaké formě je nakonec uzavřely. Důležitým atributem arbitráže je též neveřejnost. Rozhodce je vázán mlčenlivostí, které ho mohou zprostit pouze strany sporu a ve výjimečných případech soud. Nehrozí medializace kauzy ani nechtěné zveřejnění citlivých obchodních informací.

Rozhodčí řízení je nástroj rozšířený po celém světě. A protože mnoho společností působí mezinárodně, vznikla už před lety potřeba řešit v arbitráži také spory s mezinárodním prvkem. Aby rozhodčí nálezy mohly být vykonatelné i v jiné zemi, než v níž byly vydány, vzniklo několik mezinárodních úmluv. Nejvýznamnější z nich je tzv. Newyorská úmluva neboli Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, která je na našem území účinná už od roku 1959. Jejími signatáři je drtivá většina zemí světa.

Výběr rozhodce a jeho kvalifikace

Co se týče samotné rozhodčí smlouvy, strany by v ní mj. měly věnovat pozornost osobám rozhodců a způsobu jejich výběru. Nejčastěji využívaným a všeobecně uznávaným postupem při výběru rozhodce u nás i ve světě je pověření třetí osoby k tomuto úkonu. Jedná se o mechanismus tzv. appointing authority („osoba pověřená jmenovat rozhodce"). V textu rozhodčí smlouvy lze přímo uvést i konkrétní jméno rozhodce, na němž se strany shodly, avšak tento způsob určení rozhodce je velmi nepraktický. Spor vzešlý ze vztahu ošetřeného rozhodčí doložkou totiž může vzniknout i po řadě let a konkrétní osoba rozhodce již např. nemusí být naživu, nemusí vykonávat danou funkci nebo pro ni nemusí být způsobilá. To by samozřejmě narušilo celý proces rozhodčího řízení a způsobilo stranám smlouvy komplikace.

Požadavky na osobu rozhodce nejsou v zákoně stanoveny nijak přísně, např. není požadováno vysokoškolské vzdělání. Kvalitní rozhodčí centra (instituce sdružující rozhodce ad hoc a poskytující jim administrativní servis) však vždy spolupracují s rozhodci, kteří vysokoškolsky vzdělaní jsou. Buď se jedná o právníky, nebo např. o odborníky v různých konkrétních oblastech jako stavebnictví či IT. Ti dokážou kvalifikovaně posoudit např. vady díla apod., takže je zajištěno rozhodování sporů kompetentními osobami. Pokud je spor rozhodován tříčlenným rozhodčím senátem, mají důvěryhodná rozhodčí centra obvykle nastaveno následující složení: Členové senátu jsou odborníci z oboru, zatímco předseda má právnické vzdělání.

Spotřebitelské spory?

Často diskutovaným tématem je řešení sporů vyplývajících ze spotřebitelských smluv v rozhodčím řízení. Zákon o rozhodčím řízení toto nezakazuje. Pravomoc rozhodce lze založit pouze smlouvou a záleží na každém, jestli se pro řešení případných sporů v rozhodčím řízení rozhodne či ne a rozhodčí smlouvu podepíše. Nicméně je pravda, že právě u spotřebitelských sporů se ukázalo, že některé společnosti záměrně umisťovaly rozhodčí doložky na taková místa ve smlouvě, aby si jí podepisující nevšiml. Takovýto přístup je nekorektní, neboť delegovat pravomoc rozhodovat vzájemné spory na rozhodce by vždy mělo být projevem svobodné vůle obou stran. Pro spotřebitele tedy platí jednoduchá rada – vždy si důkladně přečíst celý text dokumentu, vyhnout se jakýmkoliv závazkům vůči společnosti, která popsané praktiky provozuje, a případně se poradit s odborníkem. Je smutné, že tyto aktivity některých společností vrhají špatné světlo na celý institut rozhodčího řízení i na rozhodčí centra a rozhodce, kteří usilují o nalézání spravedlnosti.

Článek vznikl ve spolupráci s Unií pro rozhodčí a mediační řízení ČR – prvním českým komerčním rozhodčím centrem založeným roku 2005. Posláním Unie je vytváření spravedlivého obchodního prostředí, v němž každý získá to, co mu právem náleží.

www.urmr.cz