Brno, 12. srpna 2013 - Ve výstavních prostorách západního křídla hradu Špilberku pokračuje Muzeum města Brna v retrospektivním přehledu tvorby významných brněnských umělců k jejich životnímu jubileu.

Dílo malířky Vladimíry Sedlákové upoutalo pozornost návštěvníků galerií již začátkem osmdesátých let, kdy se veřejnosti představila několika samostatnými výstavami nejenom v Brně, Ostravě či Praze, ale také společně s dalšími uměleckými vrstevníky například v Polsku, Francii, Itálii, Maďarsku, Německu i Japonsku.

Vladimíra Sedláková – Retrospektiva

Výstava bude v západním křídle hradu Špiberku otevřena do neděle 18. srpna 2013

Své první malířské zkušenosti získala pod vedením jednoho z předních brněnských umělců Roberta Hliněnského. Její vlastní pohled na svět však daleko více ovlivnilo studium na Střední průmyslové škole strojnické v Brně. Navzdory tomuto technickému vzdělání pokračovala autorka ve studiu na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Jana Smetany. Díky rozdílným oborům studia si autorka vytvořila osobitý umělecký výraz, neboť pro ztvárňování svých představ používá jazyk technických výkresů a grafů. V kresbě ani v malbě jí však nejde o nárys konkrétního stroje, ale o zachycení estetických, výtvarných hodnot, kdy tvary ztrácejí původní smysl a funkci. Použitím principů jako zrcadlení, symetrie a různé hustoty rastrů vytváří struktury obrazů, které jsou komponovány do řady cyklů. Jemná, subtilní kresba na papíře i plátně je většinou často v monochromním provedení, především v černé nebo bílé barvě. Nejčastěji pracuje se čtveřicemi, ve kterých kombinuje varianty jednotlivých prvků. Autorka se však nevyhýbá ani vytváření barevných obměn – s akcenty červené, žluté i modré.

Od devadesátých let využívá Vladimíra Sedláková ve své tvorbě také počítačové techniky, která jí umožňuje pracovat svébytným způsobem s obrazovými plány. Autorce se tak otevírá nová oblast umožňující pokračovat v minimalistickém oprošťování její tvorby.

Výstavu autorsky připravila historička umění Kaliopi Chamonikolasová, architektonicky ji navrhl Jan Velek, který při instalaci využil pro autorku typickou černo-bílou barevnou kombinaci. Podařilo se mu tak vytvořit ve výstavních sálech neobvyklé prostředí, které návštěvníka přenese do nového chápání reality. Předpokladem k jejímu pochopení je vůle vnímat, vidět a přemýšlet.

www.spilberk.cz
Jana Svobodová, Muzeum města Brna
Foto: Miloš Strnad

Kompozice je mou bytostnou představou

Výčet samostatných nebo společných výstav, kterých se Vladimíra Sedláková zúčastnila, by vydal na několik stránek. Přesto mi nedá, abych se nezeptala na tu úplně první, která se uskutečnila v Indii.

Jak k tomu vůbec došlo, že vaše první práce překonaly takovou dálku?
To jsem byla ještě na základní škole, když se konala v roce 1959 Světová výstava dětských kreseb v Dillí (New Delhi). A na tuto výstavu vybrali také moji kresbu. Jako odměnu jsem dostala přihlášku do Lidové školy umění Jaroslava Kvapila, kde jsem mohla navštěvovat hodiny, které vedl Robert Hliněnský. Tam jsem chodila moc ráda a vrátila jsem se tam po maturitě na průmyslovce, když jsem se připravovala na zkoušky na Akademii do Prahy.

Ale to je velký skok ze strojní průmyslovky na Akademii!
Máte pravdu, mně rýsování zas až tak nevadilo. Ale u pana Hliněnského jsme dostávali zajímavé výtvarné úkoly, například řešit nejrůznější kompoziční problémy zátiší. A tato průprava mi pomohla i předtím, když už jsem chodila na Akademii na konzultace k panu profesorovi Jiroudkovi. Na konci druhého ročníku si mě vybral na základě klauzurní práce do svého ateliéru Jan Smetana.

To znamená, že jste se věnovala převážně malbě zátiší?
To vůbec ne. Ve volném čase při škole jsme si kladli různé námětové úkoly, někdo chodil za náměty do divadla, jiný do plenéru. Později, při ztvárňování továrního prostředí jsem si chtěla udělat továrnu a stroje vlastním pohledem, promítala jsem si ty pohledy přes technické výkresy, které jsem znala z průmyslovky a praxe.

Podporoval vás někdo v tomto směru?
Určitě ano. Ještě když jsem byla v Brně, seznámil mě pan Hliněnský s významným brněnským teoretikem umění, kritikem a publicistou Igorem Zhořem. S ním jsem později konzultovala na základě doporučení paní Evy Hliněnské mnohé problémy, otázky, které se týkaly mé tvorby, ale hovořili jsme i o výuce na Akademii. On mě v mé práci podporoval, upoutaly ho moje lineárně konstruované kompozice, které se postupně časem odpoutávaly od malířského podání, až převládla kresba na plátně tužkou a tuší. Velký význam pro mě mělo i setkání s Jiřím Valochem.

A jakým způsobem jste dospěla k používání černo-bílé kombinace, která převládá na aktuální výstavě na Špilberku?
Často pracuji s těmito dvěma barvami, ale s každou zvlášť. K monochromii mne dovedlo hledání. Hledala jsem princip každé kompozice, ze které jsem ubírala postupně barevnost, redukovala jsem. Ale barvě se nevyhýbám. Pro mě je barva určitou charakteristikou. Červená a žlutá jsou na příklad barvy, které se používají i ve strojírenství.

Ale vraťme se ještě k černé barvě. Je pro vás typická. Ovlivnila jste tím určitě i pana architekta Velka při prostorovém řešení výstavy.
S Janem Velkem se známe již řadu let, už od dob studií. Když jsem vystavovala v roce 1985 ve výstavním sále Galerie mladých na Radnické, vymyslel instalaci z pletiva zčásti podloženého černým igelitem, na které jsme obrazy a kresby zavěšovali. Tento princip opakoval i na další výstavě, kterou jsme společně měli s Vladimírem Kokoliou v Praze. Vždycky koncipuje výstavu pro daná díla a dané prostory a tady na Špilberku použil černou barvu na velké výstavní plochy. To umožnilo vystavit obrazové série, v rámci kterých pracuji s principem zrcadlení nebo zdvojení. Dnes už k těmto principům používám počítač. Ale ta kompozice, to je moje bytostná představa, tu za mne nevytvoří žádný počítač!

Jana Svobodová, Muzeum města Brna
Foto: Miloš Strnad