Jef Kratochvil: Posedlost fotografií je stále ve mně

Brno, 16. července 2013 - Zdá se to být neuvěřitelné, ale jeden z nejznámějších českých fotografů současnosti Josef Jef Kratochvil oslavil posledního června sedmdesáté narozeniny. Pseudonym Jef začal používat, když ho takto jednou v novinách zkomolili jako autora fotografií.

Jak sám říká, k fotografování ho nasměroval legendární film režiséra Antonioniho Zvětšenina a práce za kamerou ho uhranula, když měl jako voják základní služby možnost na vlastní oči sledovat práci kameramana Ondříčka při natáčení filmu Lásky jedné plavovlásky. Bylo rozhodnuto. Jef Kratochvil vystudoval fotografii, ale podle něj se nejvíc o fotografování naučil, když nafotil práci více než stovky výtvarníků v jejich ateliérech.

Od šedesátých let svými fotografiemi zachycoval beatový život brněnských kapel, pro něž připravoval plakáty, obaly desek i scénické projekty. Zcela fascinován byl vznikem Divadla na provázku a zcela nepochybně byl jedním z pilířů, na nichž spočíval fenomenální úspěch tohoto netradičního divadla v sedmdesátých až devadesátých letech. V roce 1988 se Jef Kratochvil stal fotografem Městského divadla Brno, kde v posledních letech prožívá spolu se souborem další skvělou etapu brněnského divadelního dění.

JefKratochvil-Papezka2013, Papežka

Jef Kratochvil do dnešních dnů uspořádal na šedesát samostatných výstav a vydal více než dvacet publikací, které se zdaleka netýkají jen divadelní fotografie. Patří mezi ně například i Prameny Vltavy, Manhattan, New York nebo Legendy folku a country. Za své fotky byl v roce 1999 jako jediný divadelní fotograf nominován na Cenu Alfréda Radoka, věnuje se však také novinařině. Je šéfredaktorem časopisu Dokořán, který vydává Městské divadlo Brno.

Bez vašich fotek se neobejde jediná divadelní inscenace, jediné televizní natáčení. Nemáte ale pocit, že jako člověk za kamerou jste věčně trochu ve stínu?
Jste příliš laskavá, s tím „neobejde" to nebude tak horké. A pokud bych toužil žít na výsluní, určitě bych se již v pubertě rozhodl pro jinou dráhu, ale ouha, nemám hudební sluch a snaha mé maminky donutit mne hrát na klavír naprosto selhala, bylo jasné, že ze mne klavírní, ale ani taneční virtuos nebude. Nemám vizáž Jiřího Bartošky, ale ani nos a talent Bolka Polívky, takže herectví také nic moc, no a pokud jsem nechtěl zůstat u profese soustružníka, musel jsem svého koníčka proměnit na povolání.

Jef Kratochvil s Janou Musilovou
Jef s Janou Musilovou

Opravdu mi vůbec nevadí, že jsem ve stínu, mnohdy naopak. Hlavně, byl jsem syn vlastizrádce, otec žil v exilu a spolupracoval s exilovým hnutím, tak jsem žádné velké možnosti výběru povolání neměl. K profesionální fotografii jsem se vlastně dostal díky roku 1968, kdy jsem vycestoval za otcem do NSR a tam absolvoval školu profesionální fotografie ve firmě KODAK-NAGEL.

JefKratochvil-2004Maj2004, Máj

Na druhé straně třeba za padesát let budou vaše věčné fotky připomínat zašlou slávu slavných. Je v tom nějaká satisfakce?
Bože, co bude za padesát let? Jak bude vypadat fotografie? Kdo si dnes vzpomene na jméno autora portrétu Alberta Einsteina s vyplazeným jazykem, nebo Marylin Monroe s větrem v sukních, a tak jsou to „slavné" fotografie. Naše práce je pro historii více méně anonymní, málokdo si pod fotografií přečte jméno autora. Pokud mi práce přináší nástavbové potěšení, tak je to, že řada těch slavných jsou mí přátelé, což je daleko důležitější než nějaká posmrtná popularita.

Vzpomínáte, že vás fascinovala práce kameramana Ondříčka. Že vám připomínala dirigenta stohlavého orchestru. Jste za aparátem také dirigentem s detailně propracovanou partiturou, nebo spíš sjednotitelem spontánně vzniklých situací?
Fotograf musí v mnohých případech být hybatelem složité mašinérie, aby vznikl snímek podle jeho představ. Pamatuji si, jak jsem ještě v totalitě připravoval fotografii na kalendář textilky. Sehnal jsem Mercedes, typ, ve kterém kluci popravili Heydricha, tehdy slavnou pražskou manekýnku a redaktora Mladé fronty jako manekýna. Ateliérem byl obrovský sklad s uloženými balíky bavlny a to vše jsem osvětlil řadou složitě propojených primitivních blesků. Vše sám, za komický honorář a v podstatě na jeden Agfa dia film o osmi záběrech.

Filmy se téměř nedaly sehnat, a tak mi občas nějaký poslal otec. Týden se čekalo, až laboratoř v Teplicích dia vyvolá, a když se snímek povedl a následně se dostal na veřejnost, to byl adrenalin. Byla to doba, kdy měla fotografie delší životnost. Dnes je životností fotografie mnohdy jen ta vteřina, kdy se na snímek díváte. Také je na takovou reklamní akci řada zaměstnanců reklamních agentur, nafotí se stovky digitálních snímků, a ne vždy ve prospěch výsledku. Divadelní fotografie je kolektivní dílo, fotograf si jen hlídá ten správný moment. Při dnešní technice už není žádným problémem světlo, lze fotografovat doslova potmě. A hlavně, divadlo je téměř vždy obrovská radost.

Každý umělec je rád za veřejné ocenění své práce. Těší vás víc, že vaše fotky slavily úspěchy na mnoha soutěžích a výstavách doma i v zahraničí, nebo to, že mnohé vaše fotky už několik desetiletí zdobí dívčí a mládenecké pokojíky?
Zdá se mi drzostí vydávat se za umělce, jsem vděčen, když jsem oceněn jako profesionál v divadelní fotografii. Roky jsem podřizoval své snímky potřebám novin a časopisů, vždy šlo více méně o detaily a portréty, byť akční, herců, zpěváků, tanečníků. Těch několik možností fotografie vystavovat zas tak moc motivační nebylo, ale přesto jsem složitě obesílal mezinárodní fotosalóny se střídavým úspěchem. Teprve internet, facebook a jiné sítě otevřely možnost prezentovat i fotografie celků a snímků s výraznějším rukopisem, necenzurované obrazovým redaktorem periodika, které snímek objednalo.

JefKratochvil-Sumava
Šumava

Člověk se stále učí, dnes je mým učitelem můj vlastní syn Tino Kratochvil, kterého se analogové fotografování a pohled na fotografii odcházejících generací již tak moc nedotkl, a tak rozevřel svá křídla do daleko širších možností, než nám gerontům za mlada dovolovaly málo citlivé filmy, zdlouhavá práce v temné komoře a mizerný plat. Stále se učím, každý den přináší nové poznatky a každý den fotograf musí pracovat, to je jak s hrou na klavír nebo housle, stále musíte cvičit.

Mění se nějak během doby proporce mezi vaší divadelní fotografií a fotografováním v plenéru? Je v tom nějaký poměr mezi prací a zábavou?
Divadlo mne teď, zvláště od doby, kdy se nám podařilo postavit Hudební scénu, plně zaměstnává, příliš času na volnou tvorbu nezbývá. Je tu ale zase možnost každý nápad realizovat ve „svém" divadle. Možnost mít patnáctimetrové fotografie na exponovaných místech ve městě má opravdu málokdo.

Na tuto otázku také existuje dnes již okřídlená odpověď, mám to štěstí, že moje práce je mi stále zábavou a ještě jsem za ni placen. V začátcích, kdy jsem cítil posedlost, která se na mne přenesla z Antonioniho filmu Zvětšenina, jsem občas přemýšlel, co až mne ta posedlost přejde a bude následovat jen povinnost. Dnes už ve svém věku vím, že jsem měl to štěstí, že posedlost fotografií, byť se zmírnila, tak je stále ve mně.

JefKratochvil-U MamlasuU mamlasů

Kromě toho, že jste úspěšným fotografem, také píšete do časopisů, z nichž některé i redigujete. Cítíte potřebu kompenzovat jistou ohraničenost fotografie bezbřehými možnostmi psaného slova?
Moje snaha o zpracování rozhovorů s přáteli pro divadelní revue nebo noviny se mi moc nedaří. Nevládnu vančurovskou češtinou, a tak s některými pokusy v této branži moc spokojený nejsem. Jak říká přísloví, ševče, drž se svého kopyta. Ale stále ještě neházím flintu do žita, před rokem se mi v hlavě vylíhl nápad na filmový scénář nebo román, a tak jsem s tím navštívil svého bratra Jiřího, co on jako literát na to. Usmál se a řekl, napiš to! Tak už se s tím rok trápím a pochopil jsem díky tomu, jak je náročná práce spisovatele. Jsem na straně sto a vlastně teprve na začátku příběhu.

V našem časopise nyní uveřejňujeme cyklus Z historie brněnského bigbítu. Co kapela, to hvězda československé scény. Přidejme Provázek nebo slavná brechtovská léta Mahenky, Ogounův balet, Bromův bigband nebo Pančíkův operní sbor. Čím to, že se brněnskému umění v těch podivných letech tak dařilo?
Je to paradoxní, ale vnitřní odpor vůči totalitnímu režimu dával umělcům větší sílu a potřebu svůj talent rozvinout a něco dokázat. Síto bylo velmi neprůchodné, neexistovaly desítky televizních stanic, umožňujících se projevit téměř každému, kdo jen trochu projevil zájem i přes nulový talent. Potřeba také něco podstatného divákům, byť zašifrovaně, sdělit, byla tvůrčím motorem.

Ne všichni byli zaprodanci normalizace, mnoho kulturních pracovníků podporovalo talentované jedince. V této atmosféře vyrůstaly osobnosti jako Milan Kundera, Miloš Forman, Miloš Štědroň, Rostislav Košťál, Bolek Polívka a dlouhá řada dalších. Dnes stačí lidem facebook, aby denně vychrlili spoustu nadávek na prezidenty, na politiky, na podnikatele, na milionáře, na samolibé televizní moderátory a stále pro mne nepochopitelně přetřásali bulvárem omílané nuly. Ztrácí při tom drahocenný čas a nic to jejich tvůrčímu růstu nepřináší.

JefKratochvil-10zari2001 10hod Manhattan10. září 2001, 10 hodin, Manhattan

Řekl jste, že jste se nikdy v životě nezbavil žádného z foťáků, s nimiž jste pracoval. Je v tom jen mistrova úcta k nástroji, který mu věrně sloužil, nebo i nostalgie, která ve vás vyvolává obrazy a nálady dávno minulé?
V případě fotoaparátů jsem hamižný a jako Harpagon si je doma v šeru fotokomory přebírám, povídám si s nimi a nikomu je nedám! Je v nich celý můj život. Ženy občas přicházejí a zase odcházejí, děti se osamostatňují a opouštějí nás, peníze se rozkutálejí, ale foťáčky – a že jich za ta léta je! – zůstávají pod zámkem v trezoru.

Pocházíte z umělecké rodiny, váš bratr Jiří je spisovatelem, váš strýc Antonín byl předsedou exilového Pen klubu a váš syn Tino je dnes už také respektovaným fotografem. Myslíte si, že umění je dědičné?
Čím jsem starší, tak stále častěji sčítám řadu chyb, kterých jsem se v životě dopustil. Několikrát jsem se pokusil dostat na uměleckou školu, ale asi můj kádrový profil moc nevyhovoval, nebo jsem se dostatečně nesnažil. Nelze vše svádět na ošemetnou politickou situaci. Ovšem nemohu si odpustit, že jsem zanedbal znalosti cizích jazyků, tam žádná výmluva neexistuje, byla to jen moje lenost a také trochu malověrnost, že by mi to k něčemu v životě bylo. Jak mi to dnes bolestně chybí! Moje zkušenost z krátkého pobytu na stáži v NSR v 68. roce mne seznámila s tím, jak to mají politici těžké a nejisté ve svobodné společnosti, a byl jsem přesvědčen, že bolševici se své pohody a nedotknutelnosti tak snadno nevzdají. Podcenil jsem, že už vše, co se dalo, prošustrovali, a tak jim nic jiného než se moci vzdát nezbylo. Dnes politici dostávají „do plnejch", což je dobře.

JefKratochvil-JanSkacel rijen1987Říjen 1987, Jan Skácel

S fotografií se dalo celkem slušně žít i za totality, prostě jsem fotil svobodně, co jsem měl rád, a také jsem byl za to občas docela slušně honorován. To můj bratr Jiří, který život zasvětil literatuře, to tak jednoduché neměl. Psal také svobodně, a tak pochopitelně nepatřil k oblíbencům normalizačních krys a životem se protloukal velmi těžce. StB ve snaze nám toho našeho otce řádně osladit do našeho kontaktu vložila pomocí svých zadkolezců různé pomluvy a hodně nám naše soužití zkomplikovala. Až listopad 89 byl pro Jiřího a nakonec i pro náš vztah vysvobozením.

A syn Tino mi dělá radost, když syn přebírá otcovu „živnost", co může být lepšího. Také můj syn Josef zůstal u příbuzné branže, pohybuje se v reklamě a u počítačů. Já jsem vlastně také k fotografii přišel díky otci, který při svém útěku do exilu zanechal doma fotoaparát Flexaret a já si do tohoto stroje vlastně vložil nostalgii po uprchlém tátovi.

Málokdo ví, že pocházíte ze šlechtické rodiny a že jste nositelem několika rytířských řádů. Co to pro vás znamená?
Dostaly se mi do rukou rodinné listiny, které nás díky předkům spojují se šlechtickým rodem ze Sonensteinu, a můj táta se postaral, abych byl v květnu 1993 přijat do evropského rytířského řádu Ordo sancti constantini magni. Mělo to i tady doma příznivou odezvu, byl jsem přijat do řádu mezinárodní nevládní organizace Rytířský řád svatého Václava – EOSW, kde jsem v roce 2002 byl za svoji uměleckou tvorbu oceněn řádovou medailí EOSW.

Co to pro mne znamená? Je to taková bornovská nostalgie za monarchií. V šatníku se mi práší na slavnostní plášť a v trezoru odpočívají insignie rytířské třídy řádu, které se skládají z hvězdy a odznaku, nošeného na velkostuze nebo při výjimečných příležitostech na řetězu, moje a otcovy, které mi před svou smrtí předal. A to je vše, žádný starobylý zámek nevlastním a setkání ctihodných pánu rytířů se moc nezúčastňuji, je tu ta již zmíněná nešťastná jazyková bariéra.

Rozhovor připravila Alena Štěpánková
Fotografie Jef Kratochvil

Vyšlo v Brno Business & Style

Související články:

Kulturní akce v Brně

<<  Září 2020  >>
 Po  Út  St  Čt  Pá  So  Ne 
   1  2  3  4  6
  7  8  910111213
141516181920
212324252627
282930    
Nejbližší akce
08.10. Milena Fucimanová: Hnízda v octu..
09.10. Milena Fucimanová: Hnízda v octu..
15.10. Milena Fucimanová: Hnízda v octu..
22.10. Agadir: Na strunách naděje, Oleg S..
Tiskárna Brno (CCB)
Šalina 300x250