Slavnosti vína

Irák, kolébka civilizace

Brno, 30. října 2013 - V roce 680 byl v Kerbalá zabit vnuk Proroka Muhammada Husajn, třetí imám šíitské větve. Jeho mučednickou smrt dodnes hlasitě oplakávají ženy zahalené v abájích, muži se polévají krví, všichni se chtějí dotknout jeho hrobu.

Kerbalá se stala po Mekce druhým nejvýznamnějším poutním místem muslimů a každoročně se jí účastní na tři milióny poutníků. Sunnité je ale považují za kacíře, extremisté vidí řešení ve smrti, násilí.

Bezpečnostní složky nekompromisně kontrolují každého, kdo vstupuje do města a překročí přísně střeženou zónu okolo posvátné mešity. Přesto každoročně vybuchne několik náloží, desítky lidí jsou v davu ušlapány. Irák není bezpečná země a v období šíitských svátků dvojnásob. Překrásné mešity však lákají statisíce poutníků, především z Íránu. Turisté z ostatního světa se cestování do Iráku bojí, zvláště po pádu Saddáma Hussajna, který zemi sice diktaturou a represemi, ale přece jenom držel v klidu. Po válce se bezpečnostní situace neuklidnila ani odchodem amerických vojsk.

Kerbalá je vzdálená od Baghdádu asi 80 km, ale cesta sem trvá několik hodin. Ne pro špatné silnice, naopak jsou výborné, ale pro kontrolní stanoviště na každém kilometru, ve městech po pár stech metrech. Do prostoru letiště včetně vzletových a příletových zón se nedostane ani myš. Před několika lety se spojnici s městem pro čekající odstřelovače a nastražené miny říkalo silnice smrti. Dopravu zajišťuje jen několik prověřených aut. Než se dostanete k terminálu, čeká vás na dvacet většinou osobních prohlídek.

Kontrola na každém kroku

Nikdo nevěří nikomu. Na to je si třeba v Iráku zvyknout. Od checkpointů spěchají všichni pryč. Na ně obvykle směřují útoky radikálů, stejně jako na tržiště a autobusové zastávky. Před bezpečnostním rámem necháváme boty. Do mešity se chodí bosky, ale končí zde i fotoaparáty, mobily, obsahy kapes. Následuje důkladná osobní prohlídka profesionálem, který pak bez úsměvu kývne hlavou. Mešita není mimo portály zvenčí nijak ohromující, o to více šokuje uvnitř. Tisíceré odrazy světel ve fazetách zrcadlových stropů jako by zhmotnily samotné nebe. Masa poutníků, patetický, ale důstojný smutek, v ženské části provázený nářky a vzlyky. Tlačenice proudu těl, která vás vede až k mohutné pozlacené mříži, které se všichni dotýkají, líbají ji a vyslovují slova Proroka. Za ní je hrobka Husajna. Úžasná atmosféra, která se může pouze zažít, nikoli fotit, filmovat či nahrávat. Jedinečnost návštěvy a vlastního zážitku.

irak-dejte si kavuDejte si kávu!

Ve sto kilometrů vzdáleném Nadžafu zemřel Alí, bratranec a zeť proroka Muhammada. Byl prvním imámem a zemřel po seknutí otráveným mečem. Pohřbili ho na utajeném místě, později určeném jako Mazár-e-Šaríf v Afghánistánu (Modrá mešita), podle většiny ale v Nadžafu. Alího mešita je blízko obrovského hřbitova, největšího města mrtvých na světě. Sen šíitů je být uložen v Nadžafu. Na hřbitov proudí davy lidí, schovali se zde před baasistickými milicemi i šíité, kteří povstali za války v Zálivu proti Saddámovi. Aby revoltu potlačil, nechal hroby srovnat tanky a buldozery, postavil na nich silnice dělící i nadále nepřehledný les náhrobků a staveb do sekcí.

irak-ulice v bagdaduUlice v Bagdádu

Projíždíme mezopotamskou nížinou, překračujeme Eufrat v An-Nasíríja známé jako místo jedné z nejdůležitějších bitev irácké války v roce 2003 o mosty. Směřujeme do pradávné země Sumerů, do nejstaršího města Uruk, kolébky civilizace. Nekonečná vyschlá pláň, z bezmračné oblohy pálí slunce, nikde nikdo, žádný pohyb, jen vítr skučí nad pustinou.

Na místě počátku dějin lidstva

Počátek dějin lidstva, zrodu civilizace. Z pouštní pláně se zvedají malé pahorky, zbytky zikkuratů. Svatyně zasvěcená bohyni Innany pochází z doby nadvlády krále Ur-Nammu, který nechal zpracovat prvý známý zákoník. Ve škole jsme se učili o Chamurapiho zákoníku, ale ten je z roku 1686 před n. l., urský z roku 2050. Míjíme opuštěné rezavé kolejnice z poslední předválečné archeologické sezóny 2002, pod nohama nám leží ne tisíce, ale statisíce střepů, svědků téměř sedmi tisíciletí historie lidstva. Místní správce se ohýbá a ukazuje na destičky s klínovým nápisem. Cítíme se jako první archeologové, kteří sem přišli. Bereme do rukou jeden úlomek s klínovým písmem za druhým. Běda ho dát do kapsy! Za pár let se zde jistě vše zklidní, pahorky obemkne zábradlí, kolem betonových chodníků budou stát stánky se suvenýry. Dnes? Jdi, kam chceš, vezmi do rukou, co chceš! V Uruku – sídle krále Gilgameše, o němž je napsán jeden z nejstarších skvostů světové literatury o marnosti hledání fyzické nesmrtelnosti.

irak-hlidka pred hotelemHlídka před hotelem – ovšem fotit vojenskou techniku v Iráku je šílenství!

irak-hlidka ktera dorazila kdyz jsem fotil
Teď už s úsměvem aneb hlídka, která dorazila, když jsem fotil

Hurá do Babylónu! Vcházíme zmenšenou kopií Ištařiny brány, jejíž originál je v Pergamonském muzeu v Berlíně, cestou s kousky původní asfaltové ulice staré dva a půl tisíce let. U staré sochy proslulého babylónského lva potkáváme skupinu studentek, islám nedovoluje smíšené školy, diskutujeme, chtějí se s námi vyfotit. Jejich učitelka studovala archeologii v bývalé NDR a Československo, Prahu dobře zná. Procházíme místa, kde stály pověstné visuté zahrady Semiramidiny, královský palác a trůnní síň, kde zemřel Alexandr Makedonský, i Babylónská věž. Ta už ale není dominantou města, je jí vyrabovaný palác Saddáma Husajna na uměle vytvořeném pahorku. Průvodce s námi chodí po vyvýšeninách, rozkládá rukama. „Tady někde stála, kdo se v těch miliónech střepů má vyznat?" Názory na přesné místo se liší, peníze na archeologický výzkum chybějí, stejně jako objevené a za války ztracené památky z národního muzea.

Nekonečné kolony techniky přibližují rozsah války

Po dálnici směrem na Bagdád se proti nám se valí nekonečné vojenské kolony odsunované americké vojenské techniky. Neuvěřitelný počet! Uvědomujeme si rozsah války. Kilometry a kilometry tanků, všemožných zařízení. Prý se odváží jen to nejcennější, většina výstroje a techniky zůstala irácké armádě. Po drobné nehodě transportéru je dálnice zatarasena. Musíme ji složitě objíždět terénem podél velkého zavlažovacího kanálu. Ke břehu Tigridu dorážíme v Bagdádu. Překračujeme hranici Zelené zóny, míjíme obrovský památník zkřížených mečů stále ještě držených v diktátorových rukou a zastavujeme u osmanské svatyně Hazrat Abdul Qádira al-Gilaního. Před vchodem se choulí stádečko beranů. Je svátek Aíd al-Adhá, svátek oběti, který připomíná ochotu urského rodáka Abraháma bezvýhradně se podřídit Boží vůli a obětovat svého syna Izáka. Naštěstí chtěl Bůh-Jahve-Hospodin-Alláh, vyberte si podle svého přesvědčení, pouze vyzkoušet jeho pevnost víry a místo syna nechal podříznout berana. Bagdádská žena jednoho znalecky prohlíží a dohaduje se s prodejcem, který nám mezitím ochotně pózuje s dlouhým rituálním nožem. Vyděšený beránek se frajersky vrací do stáda. Je to jenom hra, pohazuje hlavou – jak se mýlí!

irak-pred aliho mesitouPřed Alího mešitou

Z nejvyššího patra téměř opuštěného hotelu Ishtar se otevírá úchvatné panoráma Bagdádu. Odsud snímaly kamery v přímém přenosu letící rakety Tomahawk, hořící budovy, zde stával komentátor televizních novin Michal Kubala v pozadí s náměstím Firdos, se sochou Saddáma Husajna, jejíž stržení právě před desíti lety se stalo symbolem konce režimu. Na piedestalu zůstal jen kus boty. Nicotná epizoda v kulturním vývoji země mezi Eufratem a Tigridem.

Laďa Steinhauser

Docent MVDr. Ladislav Steinhauser, CSc., je děkanem Fakulty veterinární hygieny a ekologie Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. Je také majitelem podniku masné výroby Steinhauser s.r.o. Tišnov, předsedou Českého svazu zpracovatelů masa a viceprezidentem Potravinářské komory ČR. Kromě odborných knih, skript a článků napsal také šest knih povídek. Ve volném čase se věnuje cestování, fotografování a právě psaní beletrie.

 

Vyšlo v Brno Business & Style

Související články:

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit