I letos byli jejími členy vědci a studenti doktorských studijních programů Masarykovy univerzity a Akademie věd České republiky.

Expedici přitom hned na začátku potrápilo počasí – kvůli zamrzlému moři se ledoborec dostal jen do vzdálenosti 18 kilometrů od polární stanice Johanna Gregora Mendela na ostrově Jamesse Rosse. Vědce tak na základnu musel vysadit vrtulník a celý pobyt se museli obejít bez části vybavení, které zůstalo na palubě lodi.

Více o tom, v čem je přínosný výzkum Antarktidy, proč je na takové expedici důležitá týmová spolupráce či proč pro vás v případě zánětu slepého střeva může přiletět letadlo až z Kanady, prozrazuje velitel výpravy Pavel Kapler.

Můžete laikům vysvětlit, proč se vlastně organizují vědecké expedice na Antarktidu a jaké zajímavé objevy v jakých oborech mohou například přinést?

V posledních desetiletích je člověku vrozená touha po poznání světa navíc umocněna hrozbou očekávané klimatické změny. Právě v Antarktidě je možné získat data a vzorky, které mohou pomoci její důvod a následky zjistit, případně odpovědět na otázku, zda se již něco podobného na Zemi nestalo, kdy, a jak pozemský systém reagoval.

Rostlinní fyziologové Miloš Barták a Peter Váczi při práci v terénu
na břehu jezera zahloubeného v ledovcové moréně

Palčivost těchto globálních otázek nemůže ignorovat žádný stát vyspělý dost na to, aby poslal své vědce do práce. Mimo zmíněnou klimatologii a paleoklimatologii se zde uplatní i celá řada dalších oborů zkoumajících chování ekosystémů změnami ovlivněných: například glaciologie (studium ledovců), geomorfologie (resp. její část zaměřená na studium permafrostu, tj. trvale zmrzlé půdy), polární ekologie, která zahrnuje téměř všechny biologické obory, a mnohé další. Geologické průzkumy potenciálních ložisek surovin jsou na dalekém jihu prozatím „u ledu", drží je tam mezinárodní Antarktická smlouva, která věnovala celý bílý kontinent výslovně „vědě a míru".

Výzkum na extrémních místech planety však žene dopředu i technický vývoj. V Antarktidě se testuje mnoho nových technologií – od stavebních materiálů a generátorů energie z obnovitelných zdrojů přes komunikační zařízení až po potraviny.

Jak dlouho trvala vaše poslední expedice a kolik lidí se jí účastnilo?

Letošní výprava vyrazila na začátku ledna. Její vědecká část skončila začátkem března, zásobovací operace se pro tři členy expedice ale protáhla až do prvního dubna. Mezi šestnácti členy výpravy byli mimo vědců a vedoucího expedice dva odborní asistenti, pět studentů, dva technici a lékař.

Ichtyolog Pavel Jurajda s exemplářem ryby druhu Notothenia coriiceps

Prý se od začátku neobešla bez drobných problémů... Můžete přiblížit podrobnosti?

Poslední dvě sezóny nás trápil mořský zámrz, nezvykle solidní akumulace mořského ledu přetrvávající většinu jižního léta, která bránila v cestě chilskému vojenskému ledoborci, kterým výprava cestovala. Kvůli zámrzu bylo i letos potřeba expedici na základnu dopravit vrtulníky, většinu zásob a technického nákladu se podařilo vyložit až „v prodloužení", na konci března.

Česká vědecká stanice Johanna Gregora Mendela stojí na ostrově Jamese Rosse. Co je to vlastně za místo?

Přestože výzkumníci míří do Antarktidy v zimě, na jižní polokouli v té době vrcholí léto. Část ostrova Jamese Rosse, na které se naše výzkumy odehrávají, leží v unikátní oblasti odledněné oázy. Znamená to tedy, že zde v době jižního léta mizí sníh, což umožňuje práci většině vědeckých oborů.

Teploty se zde pohybují kolem nuly, teprve na konci sezóny obvykle strmě klesají (nejnižší teploty v jižní zimě jsou díky blízkosti moře na Antarktidu pouhých –38 °C). Stanice leží ještě před polárním kruhem, Slunce je zde v lednu nad obzorem přibližně 20 hodin, v noci se tak vlastně ani nestihne setmít. Délka noci (a s ní i tmy) se do konce pobytu vědců výrazně prodlužuje.

Má základna dostatek komfortu, nebo je spíš skromnější?

Vedoucí expedice Pavel Kapler s vlajkou polární stanice

Málokdo by asi čekal v Antarktidě luxusní hotel – a ani v případě stanice provozované Masarykovou univerzitou by se nedočkal. Do Antarktidy taky vědci nejezdí na dovolenou. Stanice je sice skromná, ale poskytuje svým uživatelům dostatečné zázemí pro práci i odpočinek: dvě laboratoře, jedno- až třílůžkové pokoje, společenská místnost, knihovnička, dvakrát týdně teplá sprcha, sušárna obuvi... Každý rok se snažíme komfort o něco zvýšit; tak třeba sauna prozatím zůstává metou nedosaženou.

Podobná expedice není týdenním výletem na hory s kamarády, ale výpravou, kde může jít i o život. Otázka na vás coby vedoucího expedice – je důležité, aby členové týmu udržovali disciplínu?

Máte pravdu, disciplína je naprosto zásadní. Především počasí je v Antarktidě nevyzpytatelné, neuposlechnutí pokynu vedoucího by mohlo mít fatální následky. Pro případ krize máme stanovený řetěz velení – není-li přítomen vedoucí, všichni vědí, kdo jeho pravomoci i odpovědnost přebírá. Důkladné vysvětlení pravidel chování v Antarktidě je přirozeně hlavní součástí školení před odjezdem.

Soudě podle čtyř expedic, kterých jsem se zúčastnil (tři z nich jsem i vedl), jsou naši vědci obecně velmi rozumní a disciplinovaní. Uplynulou výpravu musím z tohoto úhlu pohledu zvláště pochválit – lepší partu si snad ani není možné přát.

Může se na antarktické stanici kouřit či pít alkohol?

Kouření uvnitř dřevostavby je striktně zakázáno, budovy v polárních oblastech kvůli nízké vlhkosti hoří jako papír. Znečišťování prostředí je také vyloučeno. Těch několik málo kuřáků v historii stanice, kteří kvůli Antarktidě kouřit nepřestali nebo nepřešli na náhražky, má vyhrazený bezpečný prostor a popel i nedopalky musí pečlivě sbírat.

Alkohol zakázán není; pro případ nějakého excesu sice máme prostředky, kterými by bylo možné alkohol omezit, ale zatím to nebylo nikdy třeba – členové expedice jsou kultivovaní lidé, navíc jejich sociální příčetnost a charakter jsou hodnoceny již při schvalování jejich účasti na výpravě.

Jaký byl běžný denní režim na stanici?

Služba určená pro celý den (zpravidla dvoučlenná) vstává v sedm, na osmou připravuje snídani. Po ní všichni vyrazí po své práci – služba uklízí a vaří oběd, vědci jdou do terénu či laboratoře, technici za opravami či instalací nových zařízení. Oběd bývá krátký a jednoduchý; většina strávníků se vrací až navečer. Večeře (přibližně kolem půl deváté) je tedy hlavním jídlem dne. Po ní se rozhodne o práci na příští den – kdo půjde kam a s kým (do terénu nesmí nikdo sám, zkušenější pomáhají nováčkům), jaké vybavení bude s sebou potřebovat, v kolik hodin nahlásí vysílačkou či satelitním telefonem svou polohu a kdy se vrátí. Pak následuje odborná přednáška (během expedice se všichni vystřídají), promítání filmu, společná zábava nebo osobní volno, které ale většina lidí využívá k další práci.

Večerky nemáme, jenom budíčky. Služby v kuchyni se spravedlivě střídají, je-li třeba odházet stanici od sněhu či přesunout velké náklady, pomáhají bez rozdílu všichni.

Jak daleko je základna od civilizace – za jak dlouho by mohla v krizi dorazit pomoc?

Je-li civilizací myšlena nemocnice, tak k té máme dobrých tisíc kilometrů. Dobrý zdravotní stav je základní podmínkou účasti na expedici, vlastního lékaře máme také – nedá se ale vyloučit riziko úrazu či jiné náhlé krize. V takovém případě bychom se obrátili na argentinskou stanici Marambio, která je asi čtyřicet minut letu vrtulníkem na jihovýchod. Z té by se pacient přepravil letadlem na jihoamerickou pevninu.

Ohrožení života je v Antarktidě stálou hrozbou, všichni si ji uvědomují a jsou zároveň vždy připraveni okamžitě pomoci. Stalo se už, že pro slepé střevo na Marambio letělo letadlo až z Kanady, když žádné jiné nebylo volné. Naštěstí Čechům se na naší stanici dosud nic vážného nestalo a doufejme, že to tak i zůstane. Musím to zaklepat!

Který byl nejkrizovější okamžik expedice?

V každé výpravě se jich pár najde, někdy je to bouře na Drakeově průlivu, jindy upadlé dveře vrtulníku. Letos to suverénně byla celá operace vyloďování nákladu v mizerném počasí na konci března – od patnáctihodinového boje ledoborce s ledovou bariérou přes vyčerpávající stěhovací práci až po napjatý moment, kdy měl být několikatunový kontejner vytažen z pontonu navijákem na břeh zatarasený ledovými bloky. Palce nám neomrzly asi jenom proto, že jsme si je pevně drželi, aby se něco nepokazilo – a to se nakonec podařilo.

Jsem rád, že se téhle zatěžkávací zkoušky nemuseli účastnit vědci; zvládli jsme to v akčním triu s lékařem Martinem Slezákem a technikem Petrem Šrámkem.

A naopak nějaká veselá příhoda?

Za jednu z nejveselejších příhod považuji situaci z mé první expedice v roce 2011, kdy se nám podařilo při cestě na odlehlou vědeckou lokalitu na palubě polské jachty Selma dostat se téměř na dosah ke zvědavé velrybě druhu keporkak.

Co se o velrybách málo ví, je, že jejich dech je cítit jako rybí kafilérie v horkém dni. Zatímco jsme v úžasu zírali a vychutnávali blízké setkání se vzácným kytovcem, naše kolegyně geoložka obvinila polské jachtaře z nespolečenského uvolňování střevních plynů, protože ji ani nenapadlo, že by na vině mohlo být majestátní zvíře. Dlouho jsme se tomu pak s polskými přáteli smáli...

Jaký má člověk pocit, jít se večer v klidu projít a vědět, že stojí sám proti celé přírodě a stovky kilometrů kromě kolegů kolem není živé duše?

Těch momentů je většinou jen několik za sezónu, počasí totiž romantickým procházkám příliš nepřeje a kromě toho práce člena vědecké expedice nekončí ani večer. Když je ale konstelace příznivá a velebné ticho světlé noci ruší jen praskání ledových ker na moři a občas vzdálené odfouknutí velryby, ten téměř náboženský prožitek se ničemu na světě nevyrovná.

Tu směs pokory a zároveň hrdosti, stísněnosti a svobody nelze jednoduše popsat, musí se zažít. Rozhodně je to jeden z důvodů, proč je Antarktida pro své návštěvníky doslova návyková a neuvěřitelně inspirující.

Jak byste zhodnotil vaši expedici? Budou mít její členové na co vzpomínat?

Jednoznačně jako ohromný úspěch. Ti, pro které to byla první výprava, budou mít o čem vyprávět do konce života; ta první se totiž nezapomíná. Ani pro „staré polární psy" to ale jistě nebyla nudná rutina. Přes potíže s mořským zámrzem jsme dostali na břeh všechny vědce i jejich vybavení, později i strategické zásoby. Ačkoli jsme nemohli používat gumové čluny pro dosažení vzdálenějších lokalit, podařilo se odebrat skvělé vzorky a z automatických přístrojů stáhnout kompletní sady dat.

Z technického i vědeckého hlediska to tedy byla opravdová bomba. Společné zážitky ve skvělé společnosti pak pocit úspěchu a spokojenosti jenom podtrhují.

Více informací o českém výzkumu Antarktidy a stanici J. G. Mendela najdete na
www.polar.sci.muni.cz a www.facebook.com/polar.sci.muni.cz.
Kryštof Turek, foto: archív expedice