Osobnosti brněnské moderní architektury V.: Jan Víšek

Brno, 12. března 2013 - Pro brněnskou architekturu měl v době mezi dvěma světovými válkami prvořadý význam také Jan Víšek. Spolu s jejím hlavním představitelem Bohuslavem Fuchsem a dalšími architekty, zejména Jaroslavem Gruntem, Jindřichem Kumpoštem a Josefem Poláškem, reprezentoval kolektiv autorů, jejichž soustavná činnost podporovaná s nevšedním pochopením veřejnými činiteli vytvořila z Brna centrum československé moderní architektury. Mimoto patřil k těm nemnoha architektům, kteří se již velmi brzy dobrali vlastního tvůrčího principu a v podstatě se od něho v celém průběhu své tvorby neodchýlili.

OBA Visek2-250


Jan Víšek, narozený 13. května 1890 v jihočeských Božejovicích, studoval obor pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze u Jana Kouly, Antonína Balšánka, Josefa Fanty a u svého krajana Theodora Petříka. V Praze zůstal jako asistent na tomtéž ústavu až do roku 1924, kdy přesídlil natrvalo do Brna. Tady pracoval po dva roky jako smluvní architekt Státního pozemkového úřadu pro výstavbu Masarykovy univerzity, později, od roku 1926, jako samostatný projektant. Poznatky získané vysokoškolským studiem a utvrzené i častou spoluprací s vynikajícím učitelem Theodorem Petříkem položily dostatečně pevný základ k Víškově samostatné názorové orientaci, která se zpočátku musela vyrovnat mimo jiné s kubistickým dědictvím a s tehdy aktuálním takzvaným národním obloučkovým stylem. Dekorativní pojetí, odkazující na kubismus, tak najdeme například na úpravě projektu Legionářského domu v dnešní Plzni-Doubravce (1921). Náročnější projekty z této doby však už předjímají některé vlastnosti provázející celou architektovu další tvorbu – klidné a prosté formy, úspornost a konstruktivní čistotu, s nimiž se setkáme například u plánů na domkářskou usedlost v Kunčicích z roku 1921 (s T. Petříkem) nebo u soutěžního návrhu na Dům výtvarných umělců v Brně z téhož roku (s V. Křepelem). Z jejich velmi jednoduchých hmot, sestavených ze základních stereometrických těles a pozoruhodně brzy oproštěných od jakéhokoliv dekoru, bylo zřejmé, že právě toto bude tendence, která ve Víškově tvorbě nabude záhy na převaze.

OBA Visek3 468J. Víšek, Husův sbor církve československé, 1926–1928. Brno, Botanická ulice

Vyhraněným způsobem to poprvé dosvědčila adaptace Zemědělského muzea v Praze v Kinského sadech z roku 1923, jíž vyvrcholilo Víškovo pražské období. Ústřední sál muzea i přilehlé místnosti byly navrženy tvarově velmi prostě a úsporně, přitom však nešlo o řešení vycházející z převážně technické povahy této stavby nebo z ekonomických důvodů, ale o záměrné užití jednoduchých vyjadřovacích prostředků, založených především na přímce a pravém úhlu. Tím se Víšek velmi brzy přihlásil k novému konstruktivistickému a funkcionalistickému proudu. Jeho vztah k němu byl však poněkud odlišný od vztahu většiny jeho vrstevníků či o něco mladších současníků; u Víška byly totiž nové myšlenky filtrovány přes purismus loosovské orientace.

Víškovo brněnské období

Jan VisekV roce 1924 Víšek přešel do Brna a stal se tak jedním z řady architektů, kteří se zde po vzniku republiky usadili a v dalších letech nejen že využili příznivého politického i hospodářského klimatu rozvíjející se moravské metropole, ale sami uskutečňovali vizi nového, moderního a sebevědomého Brna. Hned po příchodu do města se Víšek také aktivně zapojil do zdejšího kulturního dění, když inicioval založení odbočky Klubu architektů a v roce 1925 se podílel na organizaci přednáškového cyklu Za novou architekturu. Ve své přednášce varoval před „inženýrskou estetikou" a kladl důraz na principy estetiky klasické: na uměřenost, čistotu a řád a na harmonii proporcí. O tom, že nešlo jen o plané teoretizování, vypovídá i jeho další architektonická tvorba, jejíž podobu výrazně poznamenaly také časté cesty do zahraničí. Při nich se několikrát setkal s tehdy už věhlasnými protagonisty evropské architektonické moderny, například s Le Corbusierem, Augustem Perretem a především s Adolfem Loosem, s nímž navázal dokonce osobní přátelství a jehož uctíval jako svého mistra po celý život.

Na začátku roku 1926 si Víšek otevřel vlastní architektonický ateliér, což mu přineslo značnou dávku ekonomické i tvůrčí svobody, a krátce nato už pracoval na několika brněnských projektech, v nichž postupně vyzrával jeho originální tvůrčí princip. Vedle vily prof. Josefa Kudely na rohu Klácelovy a Havlíčkovy ulice (1925–1926), formálně minimalistické, až téměř nihilistické stavby s jasným vnitřním řádem, sem především patří jedna z prvních radikálně moderních sakrálních budov v Československu, Husův sbor církve československé na Botanické ulici (1926–1927), u něhož se důsledné naplnění programu funkčně neobvyklé stavby, obřadní a shromažďovací síně ve dvou odlišných úrovních, promítlo do puristicky strohé, asymetrické kompozice bílých kubusů, zakončené štíhlou zvonicí. Třetím obdobně ekonomicky a formálně úsporným objektem, dovedeným opět téměř až do krajnosti, je dvojdům na Drnovické ulici v kolonii Nový dům (1927–1928), jehož maximálně jednoduché řešení bylo ovšem zčásti Víškovou reakcí na zadání iniciátorů a investorů akce, kteří předem stanovili zastavěnou plochu i cenu domu.

OBA Visek6 468J. Víšek, Obytná hala v Šilhanově sanatoriu, 1935. Brno, Veveří ulice

Ukázněné geometrické formy a standardizovaný formát pásových oken, jediný prvek, který člení fasádu, se objevují na konci 20. let i u Víškových provozně náročnějších projektů. Sem patří především nerealizovaný soutěžní návrh na palác Moravské banky na náměstí Svobody v Brně (1928), obchodní dům UP závodů v Bratislavě s vysokým proskleným parterem, na nějž navazují tři patra, opět členěná jednotnými pásovými okny (1928–1929), a do jisté míry také nájemný dům s obchody na Jánské ulici v Brně (1930), provedený nakonec s tradičními typizovanými okny. Strohé formy Víškových staveb 20. let byly v dalším desetiletí v souladu s obecnými trendy v architektuře zmírňovány zejména u interiérů obytných staveb občasným užitím křivek a bohaté zeleně. To dokládá například vila ing. Tomáška v Plzni-Doubravce, která je na rozdíl od Kudelova domu rozšířena o lodžii, salu terrenu a balkón a je završena krytou střešní terasou. Pozoruhodné jsou právě její interiéry, jejichž jádro představuje prosklený vestibul – zimní zahrada a schodišťová hala s mramorovou kašnou a s dokonalým, v Loosově duchu koncipovaným vestavěným nábytkem. Obdobné vlastnosti, zejména monumentální dojem exteriéru stavby, která uvnitř překvapí příjemným lidským měřítkem, charakterizují i vilu JUDr. Josefa Mareše ve Znojmě (1931).

OBA Visek5 468J. Víšek, Vila ing. K. Tomáška, 1931. Plzeň

Jedním z nejvýznamnějších Víškových děl v Brně je porodnicko-gynekologické sanatorium manželů MUDr. Václava a MUDr. Růženy Šilhanových, postavené ve dvou etapách v letech 1932 a 1935 na ulici Veveří. V roce 1932 vzniklo vlastní sanatorium a tři roky nato přístavba, která originálním způsobem spojila další provozy zdravotnického zařízení s privátními obytnými prostorami Šilhanovy rodiny. Víškovo okouzlení Loosovou tvorbou je tady zřejmé mimo jiné u velkoryse řešené obytné haly, rozložené v duchu Loosova Raumplanu ve dvou úrovních a ústící do terasovitě upravené zahrady. Podobné rozložení společenských prostor do více úrovní nad sebou jako u Šilhanova sanatoria užil Víšek také u Kolbabovy kavárny a cukrárny na Kounicově ulici v Brně (1938), čímž důvtipně vyřešil nedostatek místa v řadovém nájemném domě s úzkým průčelím a nevelkou hloubkou. V době, kdy pracoval na Kolbabově domě s cukrárnou, už byly v plném proudu přípravné práce k vybudování nového Českého národního divadla na Veveří ulici v Brně, které byly zahájeny v roce 1936 veřejnou soutěží, v níž Víšek se svým projektem obsadil druhé místo.

OBA Visek7 468J. Víšek, Soutěžní návrh na České národní divadlo, 1939. Brno, Veveří ulice

Divadelní budovou se od té doby Víšek zabýval systematicky po dobu více než dvaceti let, aniž tušil, že se právě tato stavba, jíž věnoval nejvíce energie a času, stane smutným a nedůstojným epilogem jeho mnohaleté architektonické práce. Realizaci jeho nového, již vítězného soutěžního návrhu z roku 1937 a několika projektů z přelomu 30. a 40. let překazila nejdříve válka, jeho mladší poválečné variantě, opět vítěznému projektu na nové staveniště v parku na Kolišti, pak vstoupily do cesty ideologické požadavky 50. let. Ani Víškovy značné ústupky od původního pojetí, vynucené na autorovi tlakem doby, nevedly k cíli. Nicméně ideovým podkladem k dnešní budově Národního (Janáčkova) divadla, navržené kolektivem jiných autorů už bez Víškovy účasti, byly jeho plány. Proto lze Víška právem pokládat přes všechny změny, ke kterým došlo, alespoň za duchovního původce této stavby. Jejího dokončení v roce 1965 se Víšek ještě dočkal, zemřel o rok později 6. června 1966 v Brně.

Lenka Kudělková
Muzeum města Brna

Vyšlo v Brno Business & Style

Související články:

Lema Clinic úspěch ocenění globální cenou

Kvalita zdravotní péče a hodnota poskytovaná pacientům jsou měřeny nejen úspěchem nabízených léčebných metod, ale také pověstí v odvětví. Lema Dental Clinic zaznamenala mimořádný úspěch získáním ocenění „Nejlepší zubní klinika v Evropě“ v roce 2023. Nacházející se v srdci Istanbulu, Lema Clinic obdržela toto prestižní ocenění jako důkaz svých vysokých...