Adam Ondra chce být i letos světovou jedničkou

Brno, 3. března 2017 - Přiznám se, že nevím, kolik občanů České republiky je ve svém oboru nejlepší na světě. Myslím ale, že jich nebude příliš mnoho. Jedním z těch, kteří se mohou do této společnosti počítat, je Adam Ondra. Jeho jméno mnohým nic neřekne. Teprve až připomeneme jeho poslední úspěch, kterým bylo zdolání cesty Dawn Wall v Yosemitském národním parku v USA v rekordním čase, dostaneme nejednou odpověď: „Ano, o tom už jsem slyšel. Jen to jméno mně nic neřeklo.“

Tak tedy prosím ještě jednou: Adam Ondra, dlouhodobě nejlepší lezec na světě, se dostal ke svému sportu díky rodičům. Oba se při lezení seznámili v jejich patnácti letech a zůstali u něho, i když se vzali a poté měli dvě děti. Starší sestru to začalo bavit, až když se její bratr začal prosazovat ve světové špičce, což je podle jeho slov pozdě, protože tělo (rozuměj svaly a šlachy) se už nedokáže přizpůsobit požadavkům, které na ně lezení klade. Také další důležitá vlastnost, lezecká intuice, se získává s přibývajícími zkušenostmi. Takže čím dřív, tím líp.

Protože ho rodiče brali s sebou při svých lezeckých akcích, dá se říct, že Adam lezl už od kolébky. Konečně první lezecký výkon zaznamenal již v deseti měsících, když vylezl z postýlky, což její konstruktéři považovali u dětí jeho věku za vyloučené. První závody absolvoval v šesti letech proti soupeřům o tři roky starším. Za třetí místo získal pohár, který si dal do vitríny a díval se na něho s chutí získat další.

Začínal se sportovním lezením. Pro laiky uveďme, že lezení se provádí na umělých stěnách. Jsou zde tři disciplíny. Bouldering je lezení bez lana v malých výškách. Při lezení na rychlost a na obtížnost je člověk jištěn na laně až 80 metrů dlouhém. „Je to velmi bezpečný sport, rozhodně bezpečnější než třeba fotbal,“ říká Adam.

Na českém mistrovství může startovat každý, komu je v daném kalendářním roce 16 let. Na světový pohár a mistrovství světa se mohou z každé země nominovat nejvýše čtyři závodníci. Hned při první příležitosti ve svých šestnácti letech získal Adam na mistrovství světa v Číně v lezení na obtížnost stříbrnou medaili. Takový závod se koná na speciální stěně, kterou by teoreticky neměl zdolat až na úplný vrchol žádný ze závodníků, či jen jeden jediný. Ti mají nejprve šest minut na to, aby si stěnu prohlédli. „Vládne tam přátelská atmosféra. Bavíme se mezi sebou, jaká sekvence je v cestě nejlepší. Při tom nenarazíte na nikoho, kdo by se snažil ostatní úmyslně zmást,“ hovoří o závodě, který pokračuje tím, že jsou všichni účastníci odvedeni do uzavřené místnosti. Tam čekají, až na ně přijde řada. Poté mají osm minut na zdolání stěny. Končí uplynutím limitu nebo když „spadnou“. Pak už mohou sledovat, jak si vedou jejich konkurenti. Těch se v boulderingu a lezení na obtížnost účastní až 120. Věnují se mu závodníci ze 40
až 50 zemí – celá Evropa, Severní Amerika, Japonsko. Adam odhaduje, že u nás je registrovaných okolo deseti tisíc lezců. Současně s přibývajícím počtem umělých stěn přibývá i těch, kteří si chodí zalézt, aniž by byli někde registrovaní.

Ale vraťme se k Adamu Ondrovi. První titul mistra světa získal v roce 2014. A nebyl jediný. Ke zlatu za bouldering získal i první místo v lezení na obtížnost, což se do té doby nikomu nepodařilo. A podle jeho slov je to jeden ze tří úspěchů, které si cení nejvíc. Dalším je obhájení titulu v boulderingu v loňském roce v Paříži spolu ze stříbrem za obtížnost. „Byl to nesmírně náročný závod. Jestliže dříve mistrovství v jednotlivých disciplínách dělilo i několik týdnů, ve Francii proběhlo v pěti dnech. Závodil jsem každý den,“ vzpomíná.

Splnil si americký lezecký sen
Adam se ale, jak bylo již zmíněno v úvodu, nevěnuje jenom lezení na umělých stěnách, ale leze i na skalách a v horách. Právě zdolání tří cest obtížnosti 9b+, ve všech případech jako první, považuje za třetí úspěch, kterého si nejvíc váží.

Ke skutečnosti, že Dawn Wall slezl o 11 dní rychleji než dvojice Američanů, kteří stěnu zdolali volným lezením jako první, poznamenává: „Asi jsem na tom byl lépe než oni. I když teoreticky by to šlo ještě rychleji, ale přece jenom jsem po absolvování určitého úseku musel odpočívat.“ Za zaznamenání rozhodně stojí, že Američané nacvičovali překonání stěny šest let.

Ve skalách vidí nekonečné množství výzev a ve většině případů k jejich překonání vede větší počet možných cest. Adam se snaží vybrat si vždy tu nejobtížnější. To lze říct i o jeho plánu na letošní rok. Chystá se do Norska, kde by chtěl absolvoval cestu, jejíž obtížnost bude ohodnocena obtížností 9c. Je to dosud nejobtížnější trasa, kterou se zatím nikomu na světě nepodařilo překonat. Do Norska se chystá na jaře, kdy už bude možné pokus uskutečnit. Chce se „rozlézt“ ve Španělsku, odkud pochází jeho současný trenér. V minulosti byli soupeři, ale dnes už se na umělých stěnách nesetkávají. „Vlastně jsem se řadu let trénoval sám, ale poslední tři roky spolupracuji s trenérem. Přece jenom: více hlav, více rozumu,“ říká.

Trénink se skládá ze 60 % z lezení. Na umělé stěně je to několik extrémních kroků za sebou na rozvoj síly a stěna s lanem na vytrvalost. Posiluje s vlastní váhou a kromě toho používá specifické cviky.

O lezení říká, že to není jenom sport. Ovlivňuje celý jeho život. Díky němu se dostal na všechny kontinenty a poznal se se spoustou lidí. Naučil se jazyky. Lezení ho nesmírně baví. Nejednou si představí večer trávený v přírodě. Má raději zimu, protože se v ní nepotí ruce.

Za rok 2016 se umístil v anketě o nejlepšího sportovce České republiky na 10. místě. K poznámce, že ho o lepší místo asi připravila olympiáda v Riu, poznamenává: „K podobným anketám je nutno přistupovat s nadhledem. Považuji za skvělé, že jsem se dostal do desítky nejlepších. Vždyť kdo by si pomyslel před pár lety, že v ní bude figurovat lezec.“

Jiří Povolný, foto: Heinz Zak

Vyšlo v Brno Business & Style

Související články:

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit