VUT

Miloš Bernátek: Šelepka, můj osud...

Brno, 24. ledna 2014 - Miloše Bernátka jsem poprvé viděl na začátku devadesátých let, kdy jsem hledal v Brně azyl pro pěvecký sbor Paprsek z Mladé Boleslavi a festival písniček pro děti Dětská nota.

Bylo to v době, kdy Miloš se svým pobratimem Jirkou Sedláčkem nahodili další rychlost a jejich klub v Šelepově ulici v Brně, důvěrně zvaný Šelepka, hýbal opět kormidlem brněnského společenského, kulturního i sportovního dění. Stejně tak jako tomu bylo na konci let šedesátých, kdy hned po svém vzniku začal udávat tón klubové činnosti prakticky v celé republice.
Ty zpívající kluky a holčičky zmiňuji proto, abych doložil Milošovo velké manažerské i lidské rozkročení, snahu pomoci každé dobré anebo přinejmenším zajímavé aktivitě a dodatečně mu za to děkuji, protože i tu Dětskou notu se také díky jemu podařilo zachránit pro další generace.

Šelepka měla a má neopakovatelné kouzlo, kterému podlehnou i světaznalí „borci z Práglu". Dá se to nějak vysvětlit, Miloši?

Když padla zmínka o těch „borcích z Práglu", tak si vzpomínám, že když přijel v sobotu
27. května 2000 kolem poledne před Šelepku pražský štáb České televize, aby začal připravovat první živý přenos tehdy populárního pořadu NOC S ANDĚLEM mimo Kavčí hory, ptali jeho členové udiveně: Toto je ta slavná Šelepka? Divil se i moderátor Pavel Anděl.

Selepka-prvni plakatŠelepka, první plakát

Pravda je, že ta budova na první pohled nic neříká. On si Anděl myslel, že to je ale jen krycí manévr a že se po vstupu dovnitř vejde někam, nebo se sjede výtahem do nějakého podzemního prostoru, kde to bude svítit zlatem a bůhvíco k tomu (úsměv). Když jsme ale už hluboko po půlnoci končili přímý přenos, který se mimochodem protáhl o celou půlhodinu, a Pavel si sedal k povídání mimo světla reflektorů ke členům Bolkovy jedenáctky, kteří v pořadu také vystupovali společně se členy skupiny Progress, Jindrou Eliášem, Šárkou Kašpárkovou, Jefem Kratochvilem a dalšími lidmi „kolem a ze Šelepky", už věděl. Ono totiž třeba vedle Bolka Polívky „nejde nevědět".

Myslím, že všechno je to v lidech a v jejich pozitivní energii, kterou si tady předávali a předávají. Filozofie klubu, a vlastně i moje životní, je obsažena v našem sloganu: Máš-li depku – na Šelepku!

Zpoza newyorských mrakodrapů pravidelně létá na Šelepku koncertovat Laco Deczi a žije tam také brněnský rodák a světově uznávaný spisovatel, ilustrátor a grafik Petr Sís. Už sedmkrát obdržel Cenu The New York Times a spolupracoval také například s Bobem Dylanem či Jacqueline Kennedyovou. Světové encyklopedie ale už neuvádějí, že stál v roce 1969 u zrodu Šelepky.

S Petrem Sísem jsem se seznámil během své vojenské služby v Praze. Bylo to v Klubu Olympik na Příkopech, kde se konaly vůbec první diskotéky u nás. V té době Petr už jezdil do Anglie, kde dělal rozhovory se všemi slavnými kapelami, s Led Zeppelin, Rolling Stones, s Joem Cockerem. A měl samozřejmě i jejich desky. Nějak jsme si padli do oka a hned po návratu z vojny jsem ho pozval do Brna. Tak se tady v prosinci roku 1968 uskutečnila vůbec první diskotéka na Moravě. Nebylo to ovšem ještě na Šelepce, ale v Besedním domě v Králově Poli, což byla po návratu z vojny vlastně moje první štace. To už jsem ale věděl, že tam dlouho nebudu, a samozřejmě nejen kvůli nastupující normalizaci. Hlasitá hudba, navíc západní provenience, k tomu nějaký ten alkohol, takže zákaz. A pryč.

Selepka-olympijske legendy a Jozka CernyOlympijské legendy a Jožka Černý

Seznámil jsem se tady ale s mým parťákem, bez kterého by Šelepka nebyla Šelepkou – Jirkou Sedláčkem. Já jsem vyučený typograf, takže s plakáty jsem tenkrát problém neměl, no a na jeden z těch prvních jsem napsal, že hledám spolupracovníky. A přišel Jura a přivedl s sebou i svého spolužáka Jindru Eliáše. Ten se už po pár týdnech ukázal jako talentovaný diskžokej a stejně jako třeba Luboš Rettegy a Franta Jemelka patří k těm, kteří se vepsali do historie Šelepky.

V té době Brno Prahu v této oblasti válcovalo. V Praze byly diskotéky prakticky jen v tom zmíněném Olympik klubu, ale v Brně měl každý větší klub svého vlastního diskžokeje. Před pár dny jsem se opět po čase s Petrem Sísem v Brně setkal a znovu jsme zavzpomínali...

Za těch téměř pětačtyřicet let se vepsalo do kroniky Šelepky několik stovek osobností prakticky ze všech oblastí lidského konání. Je vůbec u nás někdo, koho jsi na Šelepce chtěl, ale nepodařilo se to?

Jan Werich. Ještě když jsem byl v Praze na vojně, zjistil jsem si, kde přesně bydlí, a hledal jsem záminku, jak se k němu dostat, ale to se mi bohužel nepodařilo. Nejblíže jsem k němu měl v roce 1968, když jsem ležel ještě jako voják ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích se zápalem mozkových blan a pan Werich ležel v pokoji vedle mě. Ale to bylo všechno.

Z jaké osobnosti jsi měl největší radost?

Z každé, která přijela na Šelepku tu radost rozdávat. Zní to jako klišé, ale je to tak. Jenom kolik jich přijelo na náš Festival pohodových filmů, kam zveme filmové osobnosti a promítáme některý z jejich filmů. Třikrát za sebou jsme třeba dávali Světáky a na besedu před filmem postupně přijely Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková a pak i Iva Janžurová. Limonádový Joe – Karel Fiala – měl dokonce v parku nachystaného k projížďce živého koně, Luděk Munzar se projížděl v aerovce a Ilja Racek musel samozřejmě po besedě roztláčet Velorex jako ve filmu Vrchní, prchni!

Selepka-Hana BubnikovaJosef MasopustJiri SedlacekHana Bubníková, Josef Masopust a Jiří Sedláček

Nezapomenutelná byla také setkání se Stellou Zázvorkovou, Helenou Růžičkovou, Věrou Galatíkovou – a to si teď vlastně uvědomuji, že jmenuji ty legendy, které už na Šelepku bohužel nikdy nepřijedou. Mám-li říct ale jedno jméno, tak musím jmenovat Lubomíra Lipského. Nejenom že si podmanil nabitý sál, který mu na závěr jeho povídání připravil standing ovation. Když jsem pak za ním přišel a dával mu jeho honorář, celý ho vhodil do kasičky, do kterého jsme vybírali dobrovolné vstupné ve prospěch potřebných dětí.

Na Šelepku nejezdí ale jen vyzrálé a populární osobnosti, ale již od začátku dáváš prostor začínajícím umělcům.

I ten Petr Sís, Pavel Váně, Zdeněk Kluka – kluci z Progress Organization, Atlantis a Hana a Petr Ulrychovi, Jindra Eliáš, abych jmenoval alespoň ty z historicky prvního plakátu, byli tehdy začínajícími. Chodily k nám ale mnohé další současné hvězdy a já ani nevěděl, že na Šelepku chodí. Já jsem byl tehdy už šéf nejznámějšího klubu a oni byli pro mě neznámí študenti. Bartoška, Zedníček, Skopal, Heřmánek, Dáša Bláhová, Iva Bittová...

Tenkrát byla Šelepka v takovém laufu, že třeba na Stadioně byly koncerty tří živých kapel za osm korun a já jsem si mohl dovolit vstupné, kterému se trochu pejorativně začalo říkat „bernátkovské" – dvanáct. A bylo to jen na diskotéku! Když jsem před dvěma lety zval Jirku Bartošku a Pavla Zedníčka na náš filmový festival, kde jsme chtěli uskutečnit setkání tří prezidentů – myslím prezidentů filmových festivalů, protože i ten náš má svého prezidenta a zároveň anděla strážného (kdo by neznal roli Jirky Pechy ve filmu Dědictví) – a domlouval jsem s Barťákem a Čmaňou jejich honorář, tak mně těch mých tehdejších dvanáct korun „pěkně připomněli". A já jim zase připomněl, že jsem je stejně pak všechny pustil...

... vzpomíná Miloš Bernátek s nehranou skromností nad stohem fotografií.

A dál se rozpovídá o nekonečném množství narozeninových setkání, která v posledních letech s ním a Jirkou Sedláčkem na Šelepce zabezpečují Raid Kahwaji a Tomáš Klepl. Nebo o Miroslavu Donutilovi, kterého se mu podařilo „zlanařit" zpět do Brna na Šelepku a inspirovat ho k takovému stylu vyprávění, se kterým pak slavil a slaví úspěchy i v televizních pořadech.

Nebo o koncertech v parku před klubem, nebo o silvestrovských přímých přenosech a půlnočních ohňostrojích „o hodinu dřív", nebo o Lásce nebeské, kterou po pětatřiceti letech zazpívali právě na Šelepce Eva Pilarová a Waldemar Matuška, nebo o tom, jak se na Šelepce dobře bavil a zpíval Gustav Brom, nebo o tom, jak se na Šelepce dobře bavil a nezazpíval Karel Gott, nebo o tom, jak Miloš Zeman na Šelepce řekl, že nechce být prezidentem, nebo o...

Ale o tom třeba někdy příště.

Vladimír Koudelka
Foto: Igor Zehl

Vyšlo v Brno Business & Style

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit