VUT

Ústavní soudce Ludvík David v rozhovoru: Chybí nám švih a tah na branku

Brno, 24. října 2013 - JUDr. Ludvík David, CSc., byl letos v srpnu prezidentem republiky jmenován soudcem Ústavního soudu. Práva vystudoval již v roce 1974, jedenáct let působil u Nejvyššího soudu, externě přednáší na právnických fakultách v Brně a Olomouci a také v zahraničí, zejména v USA.

Napsal řadu odborných publikací a článků do různých periodik. A pamětníci si jistě vzpomenou na jeho dlouholetou kariéru v brněnských basketbalových týmech i v československé reprezentaci.

Pane doktore, kde v Brně jste prožíval svoje mládí a jaké máte na tato místa vzpomínky?

Jsem rodilý Brňák, takže mé mládí je spojeno s bydlením nejprve na Jaselské ulici v centru Brna a pak po celá školní léta a vlastně po zbytek života v Masarykově, dříve Jiráskově čtvrti. Vzpomínek je příliš mnoho, než abych mohl některé zvláště vybírat – ostatně jak je dobře známo, čas vytěsňuje ty horší a ponechává v paměti ty příjemné, takže ohlédnutí zpět je pro mne docela pěkné, i když nyní již trochu nostalgické.

Pro vaši úctyhodnou výšku jste určitě brzo dostal laso od basketbalových trenérů. A musím připomenout, že basketbalu se s obrovskými úspěchy věnovala i vaše sestra Pavla Davidová – Podivínová. Jak se žilo v rodině basketbalových es?

Vzhledem k položené otázce je asi vhodné prozradit vašim čtenářům, že měřím 205 cm. Máme v genech pohybové nadání, a tak nebylo divu, že jsme na zahradě instalovali basketbalový koš, na němž si především má sestra vytrénovala téměř neomylnou, jak se říká, zlatou střeleckou ruku. Proti jejím medailím ze světových a evropských šampionátů, stovkám reprezentačních startů a více než desetitisícovce ligových bodů je má ligová a krátce i reprezentační kariéra skoro zanedbatelná. Daní za časté zápasy, soustředění a zájezdy však bylo, že jsme se v 70. a na začátku 80. let vídali docela málo. Z dnešního pohledu bychom si asi život mezi dvacítkou a třicítkou zařídili trochu jinak, méně „sportovně" – ale je to už jiná doba.

Studentská léta na střední i vysoké škole jste prožíval v letech Pražského jara. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Máte pravdu, osmašedesátý rok, jak se mu říká, u mne přišel na konci střední školy a dozníval na začátku studia na brněnské znovuzaložené právnické fakultě. Ale mé vzpomínání příliš dramatické není. Takzvané Pražské jaro bylo sice moc pěkným závanem svobody, nadšení a optimismu, ale nevěřil jsem stejně jako mí tehdejší spolužáci, že dlouho vydrží. Z hlediska vládnoucí moci se zašlo příliš daleko, a když se straničtí šéfové setkali ve vlaku na hranicích, mám na mysli jednání Dubček–Brežněv někdy začátkem srpna 1968 v Čierné nad Tisou, tak pro nás následná okupace vojsky „spřátelených armád" nebyla bohužel překvapením.

Po získání diplomu jste hned zůstal asistentem na fakultě. Jaké to bylo, jen obejít katedru na druhou stranu?

Na fakultě jsem zůstal i proto, že pro náš, po dlouhé době první právnický ročník tahle možnost vznikla a o jiných jsem příliš neuvažoval. Ale bylo to často hrozné. Přestože můj vedoucí katedry a učitel prof. Hajn byl vynikající, učil jsem hospodářské právo, což je ryze praktický předmět. Bez předchozí praxe nemělo mé učení potřebnou šťávu, často jsem byl, jak se říká, o jednu lekci před studenty. Takže jsem po pěti letech začal hledat místo právě v praxi, abych si právo naplno osahal.

Pak jste odešel pracovat na tři roky do Prahy. Většina Brňáků se z takové štace už do Brna nevrátí. Jak to bylo u vás?

U mne byla pražská epizoda východiskem z nouze, nemohl jsem totiž nějakou dobu najít právnické uplatnění a možnost interní aspirantury na Ústavu státu a práva byla pro mne dočasným řešením. Od roku 1980 jsem tam vedle externího učení v Brně na fakultě dva roky dojížděl a velice nízký plat, vlastně stipendium, byl motivací k tomu, abych si v Brně místo, jako podnikový právník, konečně našel. V Praze jsem pak dokončil aspiranturu za několik let externě.

V nejtužších letech normalizace jste pracoval jako advokát. Jak se vám dařilo?

Pozor, jako advokátní koncipient jsem nastoupil v roce 1985 a advokátem jsem se stal o dva roky později. To už nebyla ta, jak říkáte, nejtužší léta. Má advokacie byla docela prozaická, organizovaná tehdejší takzvanou advokátní poradnou, nejvíc bylo trestních věcí ex offo a samozřejmě též běžné zastoupení ve věcech civilních. Poznal jsem také kolegy, které vyhledávali disidenti, měl jsem k nim velký respekt, ale byl to pro mne především čas velkého pracovního nasazení a pořádného učení se profesi.

Už dvacet let teď pracujete jako soudce. Jak velký je rozdíl být soudcem městského nebo Ústavního soudu?

Už jako advokát jsem myslel a choval se víc jako soudce, takže nástup na Městský soud v Brně v roce 1993 byl pro mne docela přirozený. Ale přímo k vaší otázce – je to obrovský rozdíl. Na prvním stupni jste opravdu v první linii, je to skoro každý druhý den souzení v jednačce a vlastně intelektuální souboj se stranami a advokáty. Být ústavním soudcem předpokládá pořádnou dávku rozvahy a zkušeností, schopnost syntézy a abstraktního vyjadřování. Je to určitě soudcovský vrchol, ale zároveň velice specializovaná disciplína, která se nedá osvojit naráz.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že se nedivíte mladým právníkům, že po případné stáži zůstanou v zahraničí. A také že máte sen pracovat v oboru v cizině. Co vás k tomu vede a kde byste rád pracoval?

Teď už žádný takový sen nemám, mým přáním je hlavně dobře soudit na ÚS a zvládnout svůj desetiletý mandát. Proč cizina v právu? Cítím, často na rozdíl od nás, naladění s cizími soudci a ostatními právníky na stejnou notu, poznal jsem to na několika stážích. U nás se na rozdíl od jejich prostředí uvažuje pohodlně, pomalu, většinou bez vtipu, málo se myslí na lidi, skoro vše je utopené v byrokracii a ve zbytečných detailech. Chybí tu, řečeno sportovní terminologií, švih a tah na branku.

Také jsem slyšela, že máte rád hory a italskou kuchyni. Znamená to, že máte hodně rád Dolomity?

Nespojujte prosím hory a kuchyni dohromady. K italské či lépe řečeno nečeské kuchyni mě směruje letitá vynucená dieta. A s horami jsem také skromnější, na svou nohu č. 50 neseženu sjezdovky a stačí mi běžky na nedaleké Českomoravské vrchovině.

Ale zpátky do Brna. I vám položím otázku, co máte rád na Brně a co byste zlepšil, kdybyste mohl.

Je to zajímavé a asi zákonité, ale s přibývajícími lety jsem pořád větší brněnský patriot a vlastně celé brněnské centrum, ale i okolí města mám pořád raději. I když atmosféru v něm obstarávají hlavně lidé – když se teď město od září plní desítkami tisíc vysokoškoláků, je tady hned živěji a příjemněji. Nám starším bych přál například pořádný nový koncertní sál nebo třeba i nový fotbalový stadión. A jak se dívám na ty mladé, tak mám pocit, že si to potřebné už zařídí sami.

Rozhovor připravila Alena Štěpánková.
Foto: Kryštof Turek

JUDr. Ludvík David, CSc., vystudoval Právnickou fakultu UJEP v Brně v roce 1974. Na své fakultě zůstal dalších pět let jako odborný asistent a pak pracoval tři roky jako aspirant Ústavu státu a práva v Praze. Od roku 1982 působil jako podnikový právník a pak se stal advokátem a tuto praxi vykonával až do roku 1993. V tomto roce byl jmenován soudcem a předsedou senátu nejprve na Městském a poté na Krajském soudě v Brně. Od roku 2002 působil jedenáct let u Nejvyššího soudu.

 

Vyšlo v Brno Business & Style

Související články:

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit