VUT

Borek Kapitančik: Talent úspěšně předstírám...

Brno, 26. října 2015 - Borek Kapitančik je jednou z nejznámějších, ale zároveň nejtajemnějších postav brněnského showbusinessu. Populární moderátor brněnských rádií a společenských, propagačních a sportovních akcí oslaví za rok své padesátiny, ale veřejnost jej zná až od roku 1991, kdy začal moderovat v Radio Brno, odkud později přešel do Radia Hády Plus, nynějšího Radia Kiss Hády.

Svým osobitým hlasem i přednesem si získal velmi brzo obrovské množství příznivců a obdivovatelů, kteří poslouchají svou rádiovou stanici především kvůli němu.

Borek Kapitančik je rodilým Brňákem a sám o sobě říká, že z měšťanky ho vyhodili, na řemeslo se nehodí a vysokou školu nedodělal. A že po zkušenostech z koksové kotelny a několika pádech do kabelových kanálů v reaktorové hale v Dukovanech se mu nakonec rádio stalo splněním dětského snu. Kromě moderování si zkusil i profesi spisovatele. V roce 2003 vydal knihu Pop Story, v níž zavzpomínal kalendářovým způsobem na narozeniny či úmrtí významných osobností pop music nebo na založení či rozchody hudebních formací. Brněnský Kojak, jak mu někteří říkají pro jeho podobu s hercem Tellym Savalasem, nebo brněnský Bruce Willis, jak ho přezdívají jiní, je ženatý se známou brněnskou redaktorkou, moderátorkou a mluvčí Denisou Kapitančikovou, s níž vychovává dva syny.

  • Borku, z které části Brna pocházíte, kde jste vyrůstal a jak vzpomínáte na Brno sedmdesátých let?

První zvuky města, které bych nevyměnil za nic na světě, jsem začal vnímat v Židenicích, ovšem to bylo ještě přes břišní stěnu, brněnský vzduch jsem začal dýchat v Králově Poli, v mých devíti letech se mí rodiče vydali na severozápad, tedy do Žabovřesk, kde poprvé zakotvili v bytě, který neměl stěny vlhké do výšky dvou metrů, v němž se tedy už nedaly pěstovat žampiony a moje bronchitida. Být neskromný, řekl bych tedy, že mám kořeny v místech, kde je mají i nesrovnatelně důležitější Brňáci – Dagmar Havlová, Karel Höger, Vítězslav Nezval.

A sedmdesátá léta očima malého kluka? Jsem za ně vděčný. Bylo to přece moje dětství! Se vším, co k tomu patří. S frontami v mlékárně, kde se dřív prodávalo mléko z těch velkých konví a pod skleněným poklopem měli smrduté sýry, a třemi schodky vedoucími do trafiky na Dimitrovově (dnes Štefánikově) ulici, které jsem musel vystoupat, abych se pana trafikanta zeptal, jestli má Myšpulína. Tak jsem jako pětiletý říkal časopisu Čtyřlístek.

Vzpomínám si na litinové ozdobné sloupy s veřejným osvětlením, na zastávky tramvají (tehdy jich ještě pár s dřevěnými lavicemi a bez dveří jezdilo), označené dvěma sloupky zakončenými modrým kulatým zasklením. Taky na školku, na jejímž místě dnes stojí dům pro seniory, takže to vypadá, že se tam obloukem zase vrátím, a na nekompromisní paní prodavačku, která „... přece jasně řekla, že každý může mít na Vánoce jen JEDEN balíček kakaa, tak mazej domů, kluku, a nezdržuj...!“.

  • Studovat jste začal na počátku tvrdé normalizace. Jaká byla studentská léta za Husáka a jak to všechno s vaším studiem dopadlo?

Trochu opravím – na počátku normalizace jsem začal chodit do školy. A jako prvňákovi mi kromě znovu přimontované cedulky s číslem domu (ano, ztížením orientace se tehdy taky komplikoval život sovětským okupantům) spíš utkvělo, že pionýři a pionýrky si museli místo bílých sehnat předepsané světlemodré košile. Na stěně za lavicí mé první učitelky, paní Dobromily Spoustové, tehdy ještě visel obraz Ludvíka Svobody. Husáka tam pověsili až později...

Studium, v tom pravém smyslu, pro mě začalo až na přelomu 70. a 80. let. Tehdy se ještě elektroprůmyslovka nacházela na Kounicově (tehdy Leninově) ulici a tímto bych rád „poděkoval“ moudré hlavě, ve které se zrodila myšlenka na její přesun a likvidaci tradice. Na ty čtyři roky, během nichž jsem se měl stát elektrotechnikem, vzpomínám rád a často. Z odborných předmětů si pamatuju jen Ohmův zákon a to, že fáze je v zásuvce v té levé dírce. Ovšem všechno to ostatní okolo! Inženýr Čihánek (neoficiálně učitel zmenšování), meruňková školní brigáda, na níž jsme se od Vietnamců v Šitbořicích naučili sprostá slova, páteční srazy na Čáře a šantány.

borek kapitancik vyska

  • Šantány?

Puristé prominou. Nechtěl jsem použít slova jako pajzl nebo putyka. Tam se totiž filozofovalo takřka výhradně vsedě a svět se vnímal skrze sklo půllitru. Šantány, to byla místa, kde se jak za pomoci rozličných lektvarů, tak tancem zapomínalo na šedivou realitu a kde se balily holky (takže prominou i feministky). Namátkou – Rajtr, Favál, Melodka, Legie, Zagreb, Pavilon, ale i Forman a Bajkal. Nejdřív taky jahodové koktejly z porcelánových pohárů ve Sputniku, pak tamtéž škopky s napěněným Starobrnem, případně v říjnu s pančovaným burčákem. Taky burzy desek za Janáčkovým divadlem, učitel-včelař a surrealista Viktor Cejpek, hukot nočních směn v Mosilaně a Vlněně, čerstvě otevřený Prior za nádražím (vzpomínáte na tehdejší neoficiální hodnocení tohoto obchodního domu – „... mají tam výbornou klimatizaci – v regálech je sice h...o, ale není cítit...“?), Zbrojovka ve druhé lize...

Ale abych se vrátil k otázce – maturoval jsem v roce 1984, na první pokus mě na vysokou nevzali, takže po několika měsících práce ve Stavoprojektu dva roky základní vojenské služby na Šumavě, pak druhý pokus o přijetí na VUT a krátký flirt s dálkovým studiem, kdy po třech letech všichni zúčastnění zjistili, že pro elektrotechniku bude můj odchod z řad skutečných studentů spíše přínosem.

  • Sám říkáte, že na řemeslo moc nejste, ale rukama jste se nějakou dobu živil. Jak vám to šlo?

Myslím, že nejsem tím, kdo by to měl hodnotit, ale pokud na tom trváte, řekl bych, že nevalně. Chlapi v ubytovně občas neměli teplou vodu (v kotelně neměli ty nové, poloautomatické plynové kotle), moje bloudění kabelovými kanály v Dukovanech by možná inspirovalo Joan Rowlingovou k dalšímu dílu Harryho Pottera a v tom letadle (Zlín 42), které jsem měl před generálkou v Moravanu Otrokovice rozebrat, jsem jednou usnul.

  • A co umělecké sklony? Kdy a jak jste je v sobě objevoval?

Tak to jste asi o krok napřed. Já je ještě neobjevil. Ovšem, slovy klasika, už dvacet let předstírám talent. Pokud ovšem máte na mysli tendence bavit okolí, tak to bych věděl. V mých pěti letech mě otec vzal na fotbal na stadiónu na Srbské. Potud OK, ovšem on mě tam vzal i s mým kolem, na kterém jsem se zrovna v Lužánkách naučil jezdit. A podle svědectví jeho kamarádů to bylo o přestávce mezi poločasy, kdy najednou starej Dopita, kterej mě naučil taky moc hezkou básničku o huse, která poskočila, povídá: „Ty, Kapošu, kde máš svišťa?“ Našli mě ale skoro hned – podle jásotu ochozů. Chtěl jsem se asi předvést, jak mi to jde, tak jsem se svým bicyklem značky Universal přesně kopíroval ten velký obdélník hrací plochy. Jel jsem prostě po postranních čarách a tak nějak matně si vzpomínám, že jsem si říkal, kdy se z té plné čáry stane přerušovaná a koho napadlo postavit na dopravní hřiště fotbalové branky...

  • Do Radia Brno jste nastoupil v listopadu 1991 skoro navlas dva roky po revoluci. Co jste ty dva roky vlastně dělal?

Byl jsem zaměstnancem Zbrojovky Brno. Tuším, že to mělo co dělat s energetikou. V době porevoluční už se ovšem stalo módou, že si zaměstnavatelé nechávali od různých, především „zahraničních a renomovaných“ poradenských firem provést audit a poradit, koho vyrazit. Myslím, že to byli nějací Švýcaři, kteří někdy v létě ’91 vedení fabriky předali analýzu, na jejímž základě došlo k optimalizaci počtu zaměstnanců. A protože naše sekretářka a písařka byla zrovna nemocná a jediný, kdo uměl ovládat sovětský elektrický psací stroj a věděl, kde se píše měkké a tvrdé i a y ve větě „vyrazit na hodinu“ jsem byl já, napsal jsem kromě ostatních i svoji výpověď.

  • Jste služebně nejstarším spíkrem na jižní Moravě a možná i mnohem dál. Zakrátko budete tuhle práci dělat už celé čtvrtstoletí. I když je každý den jiná, v principu je stále stejná. Baví vás pořád?

To jste trefila. Každý den jiná a pořád stejná. To je, ale posluchači se mění, takže na ně můžu zkoušet starý fóry. Baví!

  • Ví se o vás, že milujete Řecko, moře, taverny, červené víno a klid. Je to pro vás jediný způsob relaxace, nebo máte i náhradní možnosti?

Vy jste čím dál pozitivnější! Relaxovat jen jednou za rok, to bych musel být takový superman, jako třeba jihomoravský hejtman. A to já nejsem. Relax je pro mě třeba okamžik, kdy si po čtyřech intenzivních hodinách vysílání můžu sednout a nezvoní telefony, nikdo po mě nic nechce a věci se nehýbají.

Dalším relaxačním levelem je třeba dát si na stojáka dvě, tři piva s dobrými kamarády. S mou ženou, s Ondrou Novákem, Pavlem Vašíčkem, Ondrou Blahou nebo Petrou Hokszovou. A aby to nebyli jen lidé z Rádia, tak třeba s mým spolužákem ze střední školy, Robinem. I když ten má trochu rychlejší tempo aplikace chmelového nápoje, takže mu málokdy stačím.

  • Četla jsem, že ujíždíte na rajském protlaku a z každého nákupu si musíte nějaký přinést. Dá se z toho usoudit, že třeba i rád vaříte?

Dá. Ovšem ujíždím na mnoha dalších věcech. Třeba šufánky (naběračky) musím mít, na rozdíl od manželky, u sporáku srovnané podle scématu. Tím, co mi dělá radost, je třeba, když se Denise něco povede, a poslední dobou i zahrada, kterou máme hned za domem. Sledovat, jak z malého semínka rostou první lístky rajčátek, jak se zelená trávník, jak vítr čechrá korunu magnolie a švestky, to je moje detoxikace.

  • Kdybyste měl sestavit top ten rozkoší, jak by vypadala vaše hitparáda?

Už vám někdo na tuhle otázku odpověděl stoprocentně pravdivě? Asi to budete chtít kromě návykových látek a sexu, že? Takže, nevím, zda je „rozkoš“ tím pravým slovem, ale pokud se domluvíme na termínu „radost“, mohla by ta hitparáda vypadat takto: Chvíle, kdy si s mými syny povídáme, anebo si jen mlčky hledíme do očí a rozumíme si, květnové slunečné ráno s výhledem na naši zahradu se Sárou (naše labradorka) u nohy, sousto dobrého chleba namazaného skutečným máslem s vlastním šťavnatým rajčetem, okamžik, kdy mi kardiolog sdělí, že si ještě můžu koupit dlouhohrající desku, pedikúra, u které si můžu schrupnout, první vdechnutí řeckého horkého a slaného vzduchu po výstupu z charterového letadla, vlny na pláži Mylos na ostrově Lefkada, když při dešti nachytám tři sudy dešťové vody, když můžu pomoct někomu, kdo to potřebuje, a když mi nazpět naskočí vyhřeznutá plotýnka.

  • Napsal jste, že Brno je vaše kotviště a kotva je symbolem naděje. Co pro vás tedy Brno znamená?

Pokud to z předchozího ještě nevyplynulo, Brno je pro mě tím, čím je pro žíznivého doušek vody, pro hladového sousto čerstvého chleba, pro kuřáka první ranní šluk. V Brně najdete kousek Vídně i slovenské osady s veselými slunečnými lidmi. Brno, to jsou lidé, kteří mají zdravý nadhled a dokážou vás podržet. Oni někdy dokážou i potopit, ale to jsou spíš manažerské naplaveniny z Horní Dolní a Prahy (to je to velké fitcentrum na křížení dálnic D1 a D5). Štatlaři se nepodrazí. Nemusí se mít rádi, ale v tom případě si to řeknou na rovinu. Brňáka dělá Brňákem to, že se tady narodil, a zčásti i to, že opovrhuje „křivéma borcama“. Takže i v dnešním propojeném světě si kdekoliv dvě entity, které pronesou „... já su z Brna...“ dokážou pomoct. Tomuhle věřím, to je moje naděje – že i přes existenci výjimek je v mém městě procentuálně nejvyšší počet normálních lidí. A naděje a kapitán Klos, jak známo, umírají poslední...

Alena Štěpánková,

foto: Tino Kratochvil, kalendář Armády spásy - Alexandr Kolovratník, archiv

Vyšlo v Brno Business & Style

Související články:

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit