Brno, 28. ledna 2014 - Ještě nedávno jsem v zimě a mlze prožíval sychravý podzim v jednom moravském sklípku. Teď sedím v teple u ohýnku v chýši v indickém Nagalandu na hranicích s Barmou a zírám do očí lovci lebek. Vypráví nám neskutečné příběhy jeho kmene Konyaks…

„Dříve se spory u nás řešily radikálně. Například jsme lovili zvěř a ta přeběhla na území sousedního kmene, tam ji zabili, a tak to volalo po odvetě. Uspořádali jsme výpravu do té vesnice. Začínalo se věštěním našeho šamana, a pokud byla dobrá konstelace, tak jsme brzo po ránu v počtu padesáti mužů na vesnici zaútočili. Všem, co nám přišli pod ruku, jsme usekávali hlavy, a když byl čas, tak i ruce a nohy. Tyto trofeje jsme uvařili v kotli a na domy si pak dali vypreparované lebky nepřátel. Hlava ženy byla cennější než muže, jelikož ji vždy hlídalo více mužů a dostat se k ní dalo práci. Maso nepřátel jsme nejedli, jen občas ochutnali mozek. Královna našeho kmene nás za tyto činy odměnila tetováním na hruď – toho, kdo se zúčastnil výpravy, nebo na tvář, toho, kdo někoho zabil. Tetování byl znak vážnosti a důležitosti bojovníka a taky důkaz, že už jste muž.“

Nagaland je jeden z 28 indických svazových států, nalézající se ve východní části země. V Nagalandu je celkem 16 původních kmenů, roztroušených do desítek vesnic. Je to etnický ráj. Turisté tuto mystickou oblast ještě neobjevili, takže se mávnutím proutku ocitnete v minulosti a máte možnost nahlédnout do dávné historie. Lidé zde žijí stejným způsobem již po staletí, hluboce zakořeněné tradice se udržují po řadu pokolení.

Ing. Michal Franta

Většina domů je z přírodních materiálů, domy lovců lebek jsou často vyzdobeny lebkami a trofejemi zvířat. V minulosti to bývaly hlavy lidské. Dnes se snaží vláda „pomáhat“ a dodává plech na střechy domů, který ale nenávratně ruší krásu zdejší kultury.

 

Nagaland je hornatý stát při východních hranicích s Barmou. Od roku 2011 je přístupný bez zvláštních povolení. Sami Indové o tomto státě moc nevědí. „…když jsem se ptal v informačním centru na letišti v Dillí na mapu Nagalandu, tak se mě asistentka zeptala, ve které části zeměkoule to má ležet.“

 

Součástí mnoha slavností je bubnování na vydlabaný kmen stromu, buben může měřit až úctyhodných 10 metrů. Dříve se prostřednictvím bubnů posílaly zprávy po kraji, například o pohybech nepřítele či šíření ohně. Dnes slouží jako prostředek při oznamování úmrtí. 

 

Morong je chýše, kde se před bojem nebo před různými významnými dny scházeli muži z vesnice. Dnes slouží jako kulturní dům vesnice, kam ženy nemají přístup.

 

Morong je vždy uvnitř vyzdoben artefakty, které získali lovci lebek na výpravách. Většina obyvatel jsou dnes křesťané – baptisté, ovšem se silnými animistickými zvyky, které se stále ještě udržují.

 

Konyaks je kmen s živým a bohatým kulturním bohatstvím. V morongu se také zasvěcovali mladí muži i do tajemství erotiky, a proto mnoho těchto stavení je zvenku opatřeno tematickými řezbářskými výtvory.

 

Vybavení domů je velmi prosté, většinou je v nich jedna místnost. Ta slouží přes den jako přijímací a obývací, zároveň jako kuchyň, a večer jako ložnice. Díky všudypřítomnému dýmu a kouři je to pro cestovatele zároveň i spižírna a udírna.

 

Lidské lebky pocházející z výprav se dnes už turistům neukazují. V šedesátých letech byly baptistickými misionáři zakázány a nahradily je pak lebky zvířecí.

 

Tetování na hrudi se svým vyobrazením vždy vztahovalo k situaci, za kterou byl tímto jeho nositel královnou potetován. Ženy bojovníků jsou většinou potetovány na nohou. Tetování se provádělo trnem keře namáčeným do směsi popela a bylin a bylo velmi bolestivé. Opakovalo se dvakrát až třikrát.

Speciální náhrdelník s vyobrazením hlav ukazuje, kolik nepřátel včetně dětí lovec lebek zabil.
 

Rysy mají místní obyvatelé více asijské než indické. Pokud navštívíte vesnici, tak první vaše kroky musí směřovat k náčelníkovi vesnice a je vhodné přinést malou pozornost, což vám umožní volný pohyb po vesnici a focení.

Tetování na tvářích a nádherné šperky, které zdobí bojovníky, jsou známky jejich úspěchů, které vydobyli během dnů výprav. Bojovníci je nosí s pýchou.

 

Živá zvířata v Nagalandu skoro nenajdete, místní hned jí vše, co se pohybuje. Například žáby nebo larvy housenek. 

 

Častý obrázek školáků, kteří jdou ze školy a na svačinku si odskočí ke svahu s hlínou, z níž vybírají termití královny či jiný hmyz.

 

Typické vesnické obědové jídlo, servírované na různých listech i kvůli nedostatku nádobí, je směs rýže, malých brambůrků taro, chilli a někdy také kousků masa. To se ovšem drtí i s kostmi a pro Evropana není moc poživatelné...



Jedna z lahůdek – uzené krysy, které se prodávají ve svazcích. Nechte si chutnat!



Správní město Mon je východiskem na výpravy do okolí. Nachází se ve výšce 900 metrů nad mořem a klima je zde příjemné. Elektřina funguje 2× denně, a to jen na hodinu, vždy v jiné části města.





Opium začíná být problémem i v Nagalandu. Pašuje se ze sousední Barmy například v šátcích a dečkách napuštěných extraktem. Látka se pak vloží do vody a nechá vypařit na ohni. Vzniklá kaše se nasaje do sušené trávy, která potom slouží jako náplň do dýmek.



Zahrádka u domu s marihuanou patří ke koloritu vesnice. Za takovouto úrodu byste u nás měli velké problémy s protidrogovou policií...



Krajina je úchvatná, stvořená pro nádherné túry. Silnice vedou jen do velkých vesnic a není jich mnoho. Na pohyb po okolí si rozhodně najděte průvodce s autem, který vám umožní pohyb po vesnicích a pomůže s překladem místních jazyků.



Luxusní hotely zde nehledejte, toto je opravdu místní hotel! Schválně, kolik byste mu dali hvězdiček?



Dobrodruh... Autor ing. Michal Franta absolvoval Ekonomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně a dvouletý studijní program v oborech psychologie, sociologie, marketing, ekonomika na Univerzitě v Minnesotě v USA. Pracuje jako kouč a trenér v oblasti komunikace (www.vzdelavani-provas.cz). Cestování a fotografování se věnuje více než 15 let.