Třicet let od první transplantace jater u nás
Brno, 26. února 2013 - Josef Mynář z Tišnova slaví narozeniny oficiálně druhého října. Už třicet let je však může slavit i druhého února, kdy se doslova podruhé narodil. Právě druhého února 1983 mu totiž tým brněnských chirurgů pod vedením profesora Vladimíra Kořístka, tehdejšího přednosty II. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, zachránil život transplantací jater.
Transplantací, která v celém bývalém východním bloku doposud nebyla provedena. Transplantací, která byla vyzkoušena jen na prasatech. Transplantací, která představovala jedinou naději na život před jistou smrtí kvůli obřímu nádoru na játrech pana Mynáře.
Řekli mi: Děláte pokus na člověku. Z toho mi běhal mráz po zádech!
Sedíme v malé kanceláři na ambulanci, pár metrů od operačních sálů, kde před třiceti lety proběhl úspěšný zákrok. Profesor Kořístek i jeho pacient se s úsměvem vítají jako staří přátelé, když ale dojde na vzpomínky ohledně osudných dnů, oba se neubrání dojetí.
„Měl jsem problémy, bylo mi zle, a že mám tříkilový nádor, mi zjistili v Úrazové nemocnici na konci roku 1982. Hned začátkem ledna mě pak převezli na vyšetření k profesoru Kořístkovi," vzpomíná Mynář.
„V úrazovce věděli, že děláme pokusy s transplantací jater. Tak zavolali, že mají mladého pacienta a jestli bychom se jej chtěli ujmout. Řekl jsem, ať nám jej pošlou, my ho přešetříme. Pana Mynáře jsme přijali na pár dní a poslali ho domů s tím, že musí být stále na telefonu – kdyby se sehnal vhodný dárce, tak ho zoperujeme," doplňuje profesor Kořístek.
Profesor Vladimír Kořístek (vlevo) a jeho bývalý pacient Josef Mynář
Dárce se brzy skutečně našel. Tedy spíše – dárkyně. „Šlo o mladou ženu, která si rozbila hlavu na motorce," podotýká Kořístek s tím, že pak už šlo všechno ráz na ráz. „Svolal jsem členy týmu, aby neodcházeli domů, že provedeme transplantaci, a zavolali panu Mynářovi. Také jsme nechali přivézt dárce z Bohunic sem na kliniku, aby se nemusela převážet samotná játra," vzpomíná profesor.
Manželce napsal: Jdu pod kudlu
„Když mi zazvonil telefon, měl jsem doma mladšího syna, abych nebyl sám. Člověk přece jen tou myšlenkou na operaci žije pořád. Kluka jsem zavedl k sestře a nechal vzkaz manželce, že syn je u sestry a já pod kudlou. V sanitce jsem pak jel s pacientem, který mi cestou říkal, že jeho švagr při operaci jater zemřel. Povídal mi to třikrát, naposledy u brány nemocnice," vypráví Mynář.
Okamžiky před tím, než se dostal na sál, si pamatuje naprosto přesně. „Byl nádherný den, jasno, bez sněhu, svítilo slunce... Měl jsem strach, to je pochopitelné, ale pak jsem byl najednou jako v deliriu – všechno bylo jakoby zpovzdáli, jako v obrovské hale," popisuje Mynář poslední chvíle před operací.
Pak už břímě veškeré odpovědnosti padlo na tým chirurgů pod vedením profesora Kořístka. Ten ještě před samotnou operací musel získat souhlas státních orgánů. „Operace nebyla v tehdejším ČSSR ani v socialistickém táboře vyzkoušena. Ministr zdravotnictví napřed nechtěl transplantaci povolit. Nakonec ji povolil, ale s tím, že se jedná o pokus na člověku. To byla formulace, ze které mně běhal mráz po zádech! Stát se mohlo cokoliv, a kdyby pacient zemřel, byl by problém," vzpomíná Kořístek.
Naštěstí však byla transplantace vyzkoušena při nesčetných operacích na prasatech. „Jejich játra jsou anatomicky a fyziologicky velmi podobná. Transplantaci na nich jsme za několik roků měli vyřešenou prakticky po všech stránkách," dodává Kořístek. Nyní však měli chirurgové na operačním stole člověka.
„Pro chirurga, který to dělá poprvé, je to obrovský zážitek. Musíte to mít pořádně nacvičené, nevíte, co se může stát, jaká přijde komplikace," podotýká šestaosmdesátiletý chirurg. Zákrok však dopadl bezchybně, navíc na tehdejší poměry ve velmi krátkém čase. Vše bylo hotovo za dobu kolem čtyř hodin.
„Měli jsme to zkrátka z těch prasat tak nacvičené a celý tým perfektně sehraný, že mě k operaci klidně mohli probudit o půlnoci," vypráví se smíchem Kořístek.
Že přežijete? To se nedá popsat!
To, že transplantace dopadla úspěšně, byl pro Josefa Mynáře téměř šok. „Probuzení je neskutečně silný zážitek. Než jsem si začal uvědomovat, kde jsem, začal jsem ze sebe strhávat hadičky. Sestřička mě hned zarazila, a jestli prý budu pokračovat, tak mi přiváže ruce. To mě definitivně probralo," popisuje Mynář chvíle, kdy si naplno uvědomil, že se podruhé narodil.
„Nedá se to popsat, nevěřím, že ani básník by to dokázal přenést na papír, vyjádřit ten neuvěřitelný pocit...Máte pocit, že vám srdíčko vyskočí z těla, " říká s dojetím Mynář.
„Dělali jsme zkrátka vše pro to, abychom panu Mynáři prodloužili život. Protože bez transplantace by neměl šanci," shrnuje skromně profesor Kořístek příběh první úspěšné transplantace jater u nás.
Příběh transplantace, která panu Mynáři doposud prodloužila život o dlouhých třicet let.
A příběh transplantace, která navždy zůstane v historii medicíny zapsána jako prvenství brněnských chirurgů.
Kryštof Turek
Foto: autor a Roman Fiša
Česká prvenství v srdeční a transplantační chirurgii uskutečněná v Brně
- 1953 srdeční operace na bijícím srdci Jan Navrátil
- 1956 operace na zastaveném srdci v hluboké hypotermii Jan Navrátil
- 1958 operace v mimotělním krevním oběhu Jan Navrátil
- 1963 náhrada aortální chlopně Jan Navrátil
- 1965 náhrada mitrální chlopně Jan Navrátil
- 1983 transplantace jater Vladimír Kořístek
- 1987 implantace umělého srdce Jan Černý
- 1998 kombinovaná transplantace srdce a ledviny Jan Černý
- 2002 transplantace jater a operace na srdeční chlopni Jan Černý
- 2005 kombinovaná transplantace srdce, jater a ledviny Jan Černý
U operace jsem byl jako pozorovatel
Provedení velkého chirurgického výkonu jako prvního na světě, v Evropě nebo „jenom“ v určitém státě je obdivuhodný počin. Je k němu potřeba nastudovat veškeré dostupné teoretické znalosti (což v té době nebylo vůbec snadné), provést řadu pokusů v experimentu na zvířeti a navíc i velký kus sebevědomí a osobní odvahy.
Všechny tyto podmínky splnil kolektiv II. chirurgické kliniky pod vedením profesora Kořístka. Vlastní transplantace byla velkou událostí. Na operačním sále bylo v jednu dobu přítomno 18 lidí, což je v dnešní době zcela nepředstavitelné. Mohu to prokázat, neboť jako mladý chirurg jsem se jí také mohl jako pozorovatel zúčastnit.
Je třeba zdůraznit, že transplantace jater není jen vlastní operace, ale dlouhý proces spočívající ve výběru vhodného dárce orgánu, operaci dárce, při které se vyjmou zdravá játra, jejich přenosu příjemci a pak v intenzívní pooperační péči a dlouhodobém sledování. Za nejkritičtější fázi celého procesu z dnešní doby považuji právě onu časnou intenzívní pooperační péči, protože ta se v experimentu nacvičit nedá. Dvakrát denně stálo nad pacientem konzilium několika profesorů, docentů, asistentů a primářů, kteří se radili, jak dál. A nejednou se shoda hledala jen těžko, ale poslední slovo za takových okolností musel mít ten, který za všechno odpovídal – transplantující chirurg a přednosta kliniky.
To, že vše nakonec dopadlo dobře, je tedy zásluha především profesora Kořístka, jehož jméno zůstane navždy uvedeno ve všech análech, ale i celé řady dalších, jejichž jména dnes už pomalu upadají do zapomnění.
Doc. MUDr. Petr Němec, CSc., MBA, FETCS,
ředitel Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie Brno
|
- Lema Clinic úspěch ocenění globální cenou
- Co je to hromadný extrém? Na jakých faktorech to závisí?
- Jaké příslušenství byste měli používat pro svůj vůz