Brno, 5. srpna 2013 - „Šínová cvičí především povinná na kladině. Piruetu zkouší denně až sedmdesátkrát. Copak Týnka! Její výkonnost rychle stoupá. Malá, chlapecky ostříhaná učitelka z nuselské osmiletky udělala v posledních týdnech divy..." Tahle slova napsal o Týně Šínové před melbournskou olympiádou v roce 1956 Ota Pavel.

Přesto to jednu chvíli vypadalo, že rodačka z Králova Pole, která začínala v tamním Sokole, ke gymnastice nepřilne. To když kvůli účesu, který měl přednost před správným provedením, byla za kotoul ohodnocena nulou. „Tenhle sport nikdy dělat nebudu," řekla si. Měla raději kolektivní sporty, basketbal nebo volejbal. Se svou drobnou postavou ale neměla v těchto sportech šanci. Tak se pod vedením trenérů Maláška a Látala dostala do dorosteneckého gymnastického výběru.

Současně se dozvěděla, že si oba myslí, že už ji nemohou více naučit a že by měla odejít do Sokola Brno I. Tam se setkala s Jiřím Růžičkou, který stál za jejími pozdějšími úspěchy. Tím prvním byla bronzová medaile z Akademických her v Berlíně v roce 1951. V družstvu se sešla s naší tehdy nejlepší gymnastkou Evou Bosákovou. Považuje to za velké štěstí. „Byla nesmírně progresívní. Byla první, která dokázala udělat v prostných přemet vpřed. Kromě toho byla velmi hezká," vzpomíná Týna, po mamince Matylda, na legendu naší sportovní gymnastiky. S ní byla v družstvu, které rok po Berlínu dovezlo z olympijských her v Helsinkách bronzové medaile. O rok později získala s družstvem stříbro na Akademických hrách v Bukurešti.

V reprezentačním družstvu našich gymnastek (třetí zprava)

Dalším vrcholem byla olympiáda v Melbourne v roce 1956. To už za sebou měla Týna studium na Masarykově univerzitě v Brně, obor tělesná výchova – zeměpis. Dík reprezentaci dostala umístěnku do Prahy, kde musela zpočátku překonávat odpor ředitele, který příliš nepřál mimoškolní činnosti. Nicméně 4. listopadu odlétala s dalšími sportovci do Austrálie, kde se naše družstvo umístilo na pátém místě. Olympiáda se konala v době Rusy potlačeného maďarského povstání proti komunistické vládě.

Čeští emigranti zvali naše sportovce do rodin a také je přemlouvali, aby zůstali. Týkalo se to zejména děvčat. V Austrálii bylo hodně českých mužů a současně hodně Polek. O nich se však tradovalo, že neumějí vařit a navíc jsou líné. Návrat domů se stal legendou. Letadlo, kterým se měli naši sportovci vracet, mělo poruchu a na novou součástku se mělo čekat týden. Naše vedení se však obávalo emigrace natolik, že sportovci nasedli na loď, která je dopravila do Vladivostoku. Odtud cestovali osm dní vlakem do Moskvy a pak po částech zpět do Československa. Týna se tak vrátila zpět 15. ledna 1957.

Karikatura z doby, kdy končila
vysokoškolská studia v Brně

Ve stejném roce se vdala za Jaroslava Matouška, za kterým odešla do Jihlavy, kde učila na pedagogickém institutu. Její další významný úspěch přišel v roce 1958. Byla jím stříbrná medaile s družstvem na mistrovství světa v Moskvě. To už byla jeho členkou naše další gymnastická legenda Věra Čáslavská. Poslední velkou medailí Týny, která startovala již jako Matoušková, bylo stříbro z Říma 1960. „Dostaly jsme tenkrát za družstvo jedinou medaili s tím, že další pošlou na svaz do Prahy. Nedostaly jsme však nic. Tak jsem si půjčila stříbro od Dany Zátopkové a nechala si udělat za 800 korun kopii," vzpomíná Týna.

O rok později se jí narodila dcera Zuzana a za další rok ukončila svoji závodnickou kariéru. Do Brna se vrátila v roce 1964, kde učila na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity sportovní gymnastiku. V roce 1977 se podruhé vdala za Zdeňka Růžičku, také vynikajícího gymnastu, bratra jejího trenéra Jiřího. Bydlí s ním a dvěma kocoury v Tetčicích, odkud si jezdí každý týden do Brna zacvičit v Sokole Královo Pole.

Jan Smolík - cyklistický Závod míru byl v letech 1948 až 1993 nejvýznamnějším etapovým závodem amatérů a jednou z nejvýznamnějších sportovních akcí na našem území. Jeho průběh jsme mohli sledovat v rozhlasu a později i v televizi, cyklisty zdravily davy diváků v městech, jimiž závod projížděl, a na stadiónech v cílových městech čekaly na dojezd desetitisíce lidí. Po vítězství legendárního Jana Veselého v roce 1949 čekali fanoušci naší cyklistiky až do roku 1964, než vystoupil na stupeň nejvyšší v Praze v cíli 2 246 kilometrů dlouhého závodu Jan Smolík, závodník brněnské Dukly.

Otec rodáka z Lipníka nad Bečvou byl vojenský pilot, a tak rodina putovala po republice. Z Lipníka do Olomouce a odtud do Hradce Králové, kde dostal Honza za vyznamenání v 8. třídě svoje první kolo. Zde se také přihlásil na náborový závod a u cyklistiky zůstal celý život. „Začátky nebyl lehké. Nebyl jsem žádný talent. Spíš průměr nebo dokonce podprůměr. Často jsem padal a občas vůbec nedojel," vzpomíná Jan Smolík. První výsledky se dostavily až ve starším dorostu. Rozhodující byl rok 1961. Byl docela dobrý stíhač, ale nakonec místo mezi dráhaře do Pardubic rukoval k silničářům do Dukly Brno. Dostat se do Dukly nebylo lehké, z celého Československa totiž brali pouze dva cyklisty.

Na startu Závodu míru stál poprvé v roce 1963. „Nebyl to vůbec lehký závod. Startovalo se zpočátku 1., později 9. května. Počasí v té době nebylo ideální. Na vrcholcích hor býval ještě sníh. Svoje udělal i silný vítr na polských rovinách. Závod se jel na počátku sezóny, takže jsme na něj museli začít trénovat už v lednu. Nebezpečné byly dojezdy ve městech – dlažební kostky, koleje a antuka na stadiónech, zde všude hrozily pády. Navíc se tu scházela vynikající konkurence," říká Jan Smolík, účastník šesti ročníků.

Toho zastihla ideální forma v roce 1964. Do žlutého trikotu vedoucího jezdce se oblékl v Krakově a dovezl ho až do Prahy. Na německém území vyhrál hned tři etapy. I tu do Berlína, kde pochopitelně po vítězství toužili němečtí cyklisté. Jeho rekord v počtu etap ve žlutém trikotu zůstal za celou historii nepřekonán. „Závod míru byl pro nás tenkrát víc než olympijské hry nebo mistrovství světa. Na jeho výsledku závisel celý rok. Když jsme byli úspěšní, jezdilo se po zahraničních závodech celý zbytek sezóny," vrací se Jan Smolík o desítky let zpátky.

Vítězství v Závodu míru bylo jeho
největším sportovním úspěchem

Další významnou akcí roku 1964 byly olympijské hry v Tokiu. Na ně Smolík nevzpomíná rád. Po třech kilometrech na široké silnici se trať zužovala a v tom místě spadla celá špice. V hromadném pádu byl dole. Tehdy doprovázely cyklisty pouze neutrální mechanické vozy. Dostal malé kolo a bylo jasné, že další boj nemá cenu. Vzdal.

O čtyři roky později v Mexiku se držel ve vedoucí skupině až do padesáti metrů před vrcholem závěrečného stoupání. Ve sjezdu do cíle už ztrátu nedohnal. Skončil tak ve druhé desítce.

Další olympijský rok byl pro něho posledním. Měl smolnou sezónu. Pořád padal. Nedostal se na OH do Mnichova a nedostal se ani k profesionálům a start na Tour de France zůstal jeho nesplněným snem. Ve třiceti letech tak cyklista, který podle statistik má na svém kontě 520 vítězství, skončil. Po další dva roky využíval absolutoria stavební průmyslovky ve stavební firmě. K cyklistice se vrátil jako trenér tréninkového střediska mládeže, v němž působil 19 let.

Dodnes se věnuje cyklistice, i když z čím dál nebezpečnější silnice přesedlal do terénu a jezdí po lesích, polích nebo využívá cyklostezky. Deset let ho také můžeme potkávat na Masarykově okruhu ve funkci traťového komisaře.

Jiří Povolný