Sportovní hvězdy Brna: Miroslav Čada a Zdeněk Konečný

Brno, 28. května 2013 - Když se v Česku začne mluvit o motocyklových závodech, jen málokoho napadne jiné místo než Brno. Závod do vrchu Královo Pole – Soběšice nebo dávný okruh v Černých Polích však zůstávají jen místním koloritem v porovnání s tratí nejvýznamnější, Masarykovým okruhem. A právě s českým motocyklovým sportem i s Masarykovým okruhem je spojeno jméno Miroslava Čady.

Otec brněnského rodáka vlastnil autodopravu a tím výrazně ovlivnil zájmy syna, v němž viděl pokračovatele rodinné firmy a snad i budoucího závodníka. Motory syna vždycky bavily. V roce 1941 se rodina odstěhovala z Brna, ale to snad byla jediná změna. „V počátcích sportovní kariéry každého dítěte záleží na rodičích. Ti musí zpravidla přinést oběti, zejména finanční. Nejeden talent zůstane neobjevený, protože rodiče prostě ty možnosti neměli. Já jsem to štěstí měl," vzpomíná Miroslav Čada na úplné začátky, kdy mu otec koupil první motorku, s níž jako šestnáctiletý, což byla tehdy vzácná výjimka, nastoupil v roce 1950 na první závody ve Znojmě. Zadřený motor ve třetím kole znamenal konec prvního závodu, ale je zajímavé, že i definitivní konec Čadovy závodnické kariéry se váže ke Znojmu. V roce 1964 ji zde zakončil absolutním vítězstvím.

Mezi těmito dvěma mezníky byla celá řada vítězství v domácích závodech. Ani je vlastně nepočítá. A tak hovoří zejména o vítězství v roce 1961 na Velké ceně Finska v Tampere a také o triumfu v jugoslávské Opatii. V reprezentaci byl deset let. „Každý se tam chtěl pochopitelně dostat kvůli možnosti podívat se na Západ," uvádí. Nejraději vzpomíná na šest let v pražské Dukle. Byly to roky, kdy byl vlastně profesionál, i když jím oficiálně nebyl. V Dukle měl velmi dobré materiální zázemí. Nebyly tu problémy s náhradními díly nebo s benzínem na trénink. Pokud ho něco mrzí, pak snad to, že nikdy nevyhrál v Brně. Byl jednou druhý a dvakrát třetí. Nejblíže k vítězství měl v roce 1963, kdy spadl ve Farinově zatáčce ze druhé pozice. „A to jsem oproti jiným moc nepadal," podotýká Miroslav Čada.

Miroslav Cada-synI když si Čadův syn sedl na závodní motorku už v předškolním
věku, nikdy z něho soutěžní jezdec nebyl

Ten jezdil vždycky na motocyklech vyšších kubatur. S jeho výškou a váhou by ho slabší motocykl stěží uvezl. Poslední tři roky to bylo na ruském motocyklu CKB. „Jednalo se vlastně o licenční Jawu. Byl to dobrý motocykl. Jen s náhradními díly byly potíže," říká Miroslav Čada, který vysvětluje, že se ke spolupráci s Rusy odhodlal poté, co v pražské Jawě zjistili, že k trojici František Šťastný, Gustav Havel a Pavel Slavíček už čtvrtého nepotřebují. „Nemohu se zbavit dojmu, že z Moravy se dostávalo do reprezentace poněkud hůř," poznamenává.

K ukončení závodnické kariéry vedla i rodinná situace. Přestože v Miroslavi, kde bydlel, mu lidé fandili a pomáhali mu, synové začali dorůstat a bylo zřejmé, že v menším městě to není na víc než na okresní formát. Jasné bylo také, že se „nepotatí". Postavy velikosti Mirka (198) i Rosti (186) už neměly v motoristickém sportu místo. U sportu ale zůstali oba. První u volejbalu, druhý u hokeje.
Miroslav Čada začal v Brně jako učitel autoškoly a odtud přešel v roce 1968 do Automotoklubu Svazarmu. Díky tomu se zapojil i do Velké ceny, kde 25 ročníků mistrovství světa působil jako tajemník závodu. Začal také bojovat za nový autodrom. Bylo zřejmé, že stará trať už nevyhovuje moderním požadavkům zejména po stránce bezpečnosti. A slovo boj není vůbec přehnané. Dík různým oponentům se jen návrh trati dělal v šesti různých variantách. Někteří říkají, že autodrom je, jakkoliv to slyší nerad, Čadovo dítě.

Do důchodu odešel ihned po dovršení šedesátky. Manželka vážně onemocněla, a tak se o ni staral dalších pět let. Když ovdověl, stal se předsedou Svazu závodníků veteránů. Světově ojedinělá organizace, která vznikla v roce 1950, sdružuje závodníky všech motoristických sportů. V letech 2004 až 2011 měl v prezídiu Autoklubů ČR na starosti motoristický sport. Dodnes je členem Rady klubů AMK Masarykův okruh. Jeho zachování v Brně považuje za mimořádně důležité a věří, že se to podaří i přes velký zájem dvou nejsilnějších firem Hondy a Yamahy na přesunu maxima závodů do Asie, kde mají své největší obchodní zájmy.

 


Zdenek Konecny 250Zdeněk Konečný - Řekne-li se v Brně basketbal, každého sportovního fandu napadne IMOS nebo Valosun, ligové celky žen. Mužskou ligu už Brno pár let postrádá, přestože bylo v minulosti pojmem v evropském měřítku. Družstvo Zbrojovky Brno bylo dvacetinásobným mistrem republiky a dvakrát se probojovalo do finále Poháru mistrů evropských zemí. Jeho hráči byli stabilními oporami československé reprezentace. Patřil mezi ně i Zdeněk Konečný, narozený v roce 1936.

„Do patnácti let jsem se věnoval všemu možnému. Byl jsem zejména velmi dobrým plavcem a chvíli jsem také koketoval s házenou. Pak jsem se během prázdnin vytáhl na 190 centimetrů, a protože tehdy vysokých hráčů mnoho nebylo, skončil jsem u basketbalu," vzpomíná na svoje začátky. Většinu času trávil v tělocvičně na Kounicově, kam to měl ze strojní průmyslovky na Sokolské, co by kamenem dohodil. Jeho prvním trenérem byl Josef Fleischlinger. Trenér, ale také hokejový rozhodčí se v obdivuhodné duševní i fyzické svěžesti dožil stovky. Shodou okolností zemřel v den, kdy jsme uskutečnili rozhovor se Zdeňkem Konečným, ve věku nedožitých 102 let.

Zdeněk neskončil jen na metru devadesáti, ale vytáhl se až na 204 centimetrů. Když přišel do Zbrojovky, byli v ní takoví hráči, jako Zdeněk Bobrovský, jeden z nejlepších evropských rozehrávačů, nebo Milan Merkl, desáté nejlepší křídlo na světě, před nímž bylo osm Američanů a jeden Rus.

Během dalších let vystudoval Zdeněk Konečný VUT v Brně. Ve Zbrojovce pak hrál s takovými hráči, jako byli František Konvička nebo Vladimír Pištělák. O prvním z nich se říkalo, že dokáže dát koš i ze šatny, pokud ovšem budou otevřené dveře. O síle tehdejší Zbrojovky hovoří fakt, že nebyla doma poražena sedm let. Když vyjížděla na letní turné do zahraničí, dokázala třeba vyhrát venku 26 z 27 utkání. Porazila i italské národní družstvo v době, kdy mu dělala v Římě tréninkového sparingpartnera. K Římu 1960 se váže také nejlepší olympijský výsledek českého mužského basketbalu, a to páté místo. V týmu byl samozřejmě i Zdeněk Konečný.

Zdenek Konecny 2Družstvo „starých pánů“ Zbrojovky – Zdeněk Konečný zcela vpravo

Ten po skončení kariéry ve Zbrojovce odešel do Rakouska, kde, jak říká, strávil idylická čtyři léta v městečku Bad Kleinkirchheim, kterému dokonce pomohl postoupit do Poháru mistrů evropských zemí. Po návratu do Československa v roce 1971 ještě zažil veleúspěšnou sezónu v Ostravě, po níž si myslel, že už s basketbalem skončí. Nakonec se ale nechal přemluvit a odešel na rok do Slávie Košice. „Bydlel jsem tam v domě se dvěma slovenskými herci a jedním režisérem a šedesáti zdravotními sestrami. Byl to vlastně jeden nepřetržitý večírek," hovoří o posledním roce své sportovní kariéry.

Po jejím skončení se věnoval zejména zaměstnání. V Zetoru se stal vedoucím zásobování, tehdy se 400 pracovníky. Odtud přešel na Generální ředitelství Zbrojovky, kde vedl oddělení koordinace výroby. V té době putovalo z Brna do Jugoslávie na pět tisíc traktorů ročně. Poté dostal nabídku švýcarské firmy Lion Co. dělat reprezentanta pro Východ. V městech na Obu nakupoval naftu výměnou za stavby. „Musel jsem pořád něco stavět," říká Zdeněk Konečný. Měl podíl na výstavbě hokejových hal za Lužánkami i rozvoji obce Hostivice, kde bydlí posledních 30 let a kde také dělal dvanáct let starostu.

Okolo sportu se ale pohybuje pořád. Ať v minulosti jako předseda basketbalové Zbrojovky, nebo předseda Českého klubu olympioniků Jihomoravského kraje, v němž se angažuje dodnes.

Jiří Povolný

Vyšlo v Brno Business & Style

Související články:

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit