Nezkrotná povaha zachránce Brna

Brno, 10. srpna 2012 - Pokud byli v táboře, nevyměnili čtyři přátelé ani slova. Ale jakmile se ocitli za hraniční čarou tábora v širém poli, myslel d'Artagnan, který naprosto nechápal, co se děje, že jest čas zeptati se o vysvětlení.

„A nyní, můj drahý Athose, prokažte mi přátelství a řekněte mi, kam jdeme?"
„Vždyť vidíte přec," pravil Athos, „na baštu."
„Ale co tam budeme dělati?"„Však to dobře víte, snídati."

Alexandre Dumas, Tři mušketýři, překlad Jaroslav Vrchlický

Tato slova vložil geniální romanopisec do úst svým slavným hrdinům, kteří potřebovali chvíli klidu pro sebe, aby vymysleli, jak překazit plány zrádné Mylady. A zazněla v létě roku 1628 v táboře francouzského královského vojska, které již několik měsíců obléhalo odbojný přístav La Rochelle na atlantickém pobřeží. Období náboženských válek mezi katolíky a hugenoty, trvající s většími či menšími přestávkami již téměř sto let, se schylovalo ke svému konci. La Rochelle se stalo poslední skutečnou baštou hugenotství ve Francii a navíc přístavem kdykoliv ochotným otevřít svou náruč lodím a vojákům z protestantské Anglie. První ministr krále Ludvíka XIII. Spravedlivého (Louis XIII. Le Juste) Armand Jean du Plessis, kardinál Richelieu, nemohl takové ohrožení Francie připustit. „Je třeba stanovit takové meze, v jejichž rámci budou všichni poddaní součástí jednoho státu, což znamená, že nebudou moci vytvářet žádné oddělené části a budou záviset na vůli svého pána." Těmito slovy Richelieu žádal, aby se protestant stal poslušným poddaným. Kardinál dával podle všech svých vyjádření přednost francouzským hugenotům před španělskými katolíky. Bohužel řada hugenotů dávala před francouzským katolíkem přednost anglickému protestantovi. A s tím museli Ludvík XIII. a jeho ministr Richelieu rázně skoncovat.

souches-02Ze Špilberka shlíží na město, které zachránil

Konec hugenotského symbolu

Ve chvíli, kdy si vyšli Athos, Porthos, Aramis a d'Artagnan na obléhací bastion na dostřel z ručnic hugenotů z La Rochelle, velel jednomu z hugenotských oddílů mladý šlechtic Jean Louis Raduit de Souches. Budoucímu zachránci Brna bylo tehdy pouhých dvacet let a stál na začátku své budoucí vojenské kariéry. De Souches se narodil v bohatém přístavním městě La Rochelle 16. srpna roku 1608 v hugenotské rodině. Po otci patřila rodina k nižší šlechtě, ale z matčiny strany měla i několik významných osobností, Raduitův dědeček byl v La Rochelle dokonce královským prokurátorem. Dětství a mládí prožil Jean Louis v přísné hugenotské výchově a byl připravován na vojenské povolání. Tuto přípravu pak velice urychlilo vojenské obléhání La Rochelle královským vojskem. V dobře opevněném městě velel de Souches jednomu z hradebních oddílů, které byly tak dobře vycvičeny, že se město nepodařilo přímou vojenskou akcí dobýt a muselo být prakticky vyhladověno. O pádu La Rochelle panují různé apokalyptické mýty, pravdou však je, že k hladem zdecimovanému obyvatelstvu byl kardinál Richelieu velmi umírněný. Ačkoliv byl vítězem, uzavřel vlastně smír. Udělil obyvatelům všeobecnou amnestii, byla potvrzena svoboda náboženských obřadů a nedošlo k žádným majetkovým konfiskacím. O několik měsíců později učinil edikt milosti z Alais konec náboženským válkám a protestanti, kteří se zřekli vojenských akcí, dostali všechny náboženské i morální záruky. Přesto se několik desítek tisíc hugenotů rozhodlo opustit Francii. Mezi nimi byl též Jean Louis Raduit de Souches.

souches-03Raduit de Souches na soudobém obraze

Domýšlivý důstojník švédských vojsk

Evropou tehdy již téměř deset let otřásaly bitvy třicetileté války, v níž proti sobě nesmiřitelně stály katolické a protestantské velmoci. Raduit de Souches, přesvědčením protestant, tedy po odchodu z Francie zamířil do Německa, kde tehdy operovaly jednotky švédské protestantské armády krále Gustava II. Adolfa. V tehdejším švédském vojsku bojovaly kromě kmenových jednotek i jakési zárodky cizinecké legie. Patřily k nim žoldnéřské pluky, složené z vojáků různých národností. Hejtmanem v jednom z takových pluků se stal i de Souches. V bitvách a šarvátkách třicetileté války si de Souches úspěšně budoval svou vojenskou kariéru. Měl velmi dobré a rozsáhlé vědomosti, hluboce se zajímal o vojenskou historii a měl i praktické znalosti vojenského řemesla. Mezi mnoha hrubými a nevzdělanými veliteli žoldnéřské armády, které zajímala především co nejbohatší kořist, si brzo vybudoval velmi dobré postavení. Zároveň v něm však začal sílit pocit nadřazenosti, domýšlivosti a vlastní neomylnosti. Díky svému rozhledu a vzdělání byl vždy přesvědčen o své pravdě, kterou velice prchlivě prosazoval i vůči svým nadřízeným. Když švédská vojska v roce 1636 oblehla město Stargard, de Souches zásadně nesouhlasil s postupem obléhacích prací. Po zkušenostech z La Rochelle měl de Souches jistě neocenitelné osobní znalosti, ale neuspěl. Místo aby se podřídil, na znamení nesouhlasu opustil švédské vojsko a vrátil se do Francie. Domníval se, že rodná země ocení jeho dosavadní vojenské úspěchy nějakým vysokým postem v královské armádě, ale dočkal se opět jen velkého zklamání. Ve Francii, která se pomaličku blížila ke zrušení Ediktu nantského, zaručujícího protestantům stejná práva s katolíky, nebylo pro hugenotského velitele místo. Zklamaný de Souches v roce 1639 podruhé opustil svou vlast a vrátil se do švédského vojska.

Protože byl opravdu dobrým vojákem, byly staré spory zapomenuty, a tentokrát byl jmenován už plukovníkem a velel dragounskému pluku, který vojensky operoval zejména ve Slezsku. Tam se de Souchesovi opravdu dařilo, bohužel byl jeho pluk po dvou letech úspěšných bojů ze Slezska stažen a v roce 1641 byl de Souches podřízen generálmajorovi Torstenu Stahlhansenovi. Při názorových střetech se zkostnatělým a nepřizpůsobivým generálmajorem vypluly opět na povrch de Souchesovy nectnosti – popudlivost, prchlivost a tvrdohlavá víra ve vlastní neomylnost. De Souches generálmajora kritizoval i zesměšňoval a odpověď na sebe nedala dlouho čekat. De Souches byl uvězněn a byl ustaven válečný soud k jeho potrestání. V této situaci se Raduit rozhodl nečekat na nejistý výsledek soudu a v červnu 1642 ze švédského vězení uprchl.

souches-06Opevnění v La Rochelle

Osudový zlom

Na svém útěku de Souches neměl mnoho na vybranou a rozhodl se pro opětovný návrat do Francie. Vybral si cestu přes Vídeň, kde do jeho osudu zasáhla náhoda v podobě setkání s bratrem rakouského císaře Ferdinanda III. arcivévodou Leopoldem Vilémem. Ten byl kromě svého církevního titulu olomouckého biskupa také velitelem císařských vojsk a de Souchesovy vojenské schopnosti dobře znal. A tak se rozhodl tohoto velitele s podrobnými znalostmi nepřátelské švédské armády získat na svou stranu. 1. října 1642 byl Jean Louis Raduit de Souches jmenován plukovníkem císařského dragounského pluku. Ani v císařské armádě se však Raduitovy vlastnosti nezměnily. Opět rebeloval proti nadřízeným, opět byl potrestán odnětím pluku a opět dostal za své vojenské zásluhy pluk nový. Zvláštního uznání se de Souchesovi dostalo za jeho hrdinství při dobývání Olomouce, kdy si zachránil život jen odvážným únikem z hořící budovy děkanství. Odměnou mu bylo velení obrany Brna, které po vítězství Švédů v bitvě u Jankova bylo jediným obranným bodem mezi nimi a Vídní.

Slavný zachránce Brna

Velitelem Brna se Jean Louis Raduit de Souches stal 14. března 1645 a do města přišel v čele francouzské jednotky čítající 300 mužů. Okamžitě začal s opevňovacími pracemi. Během následujících šesti týdnů intenzívně zásoboval město jídlem a střelivem. Pracoval na obnově hradeb a do vzdálenosti 600 kroků od nich nechal strhnout všechny budovy, které by mohly sloužit jako úkryt nepřítele. Také nechal opevnit cesty, které umožňovaly v období letních veder zásobování Špilberku pitnou vodou. Když na začátku května 1645 přitáhla k Brnu téměř třicetitisícová švédská armáda generála Lennarta Torstensona, měl de Souches k obraně města pouhých 1 475 mužů, z nichž bylo jen 426 profesionálních vojáků a zbytek tvořili studenti brněnské jezuitské koleje a ozbrojení měšťané. Torstenson dobýval Brno téměř tři měsíce, plné obléhacích prací, dílčích výpadů a drobných šarvátek. Během této doby mobilizoval Brňany k úspěšné obraně města i páter Martin Středa, rektor jezuitské koleje, který si vyprosil pro ochranu Brna také pomoc Panny Marie s Ježíškem z augustiniánského kláštera, nazývané Černá Madona brněnská. Když se obráncům Brna podařilo odrazit 15. července 1645 právě na den Nanebevzetí Panny Marie i generální útok švédských vojsk, zdravotně indisponovaný generál Torstenson se vzdal vedení vojska a Švédi v souvislosti s děním na ostatních bojištích od dalšího obléhání Brna upustili. O skvělém de Souchesově vítězství svědčí i to, že při obléhání Brna padlo jen 250 jeho obránců, zatímco obléhatelé zanechali u Brna na osm set mrtvých. I přesto však rozhodující roli při úspěšné obraně Brna sehrály de Souchesovy detailní znalosti strategie a mentality Švédů.

souches-04Raduit de Souches, soudobá rytina

V císařských službách

Za úspěšnou obranu Brna se de Souchesovi dostalo 27. října 1645 hodnosti generála polního strážmistra a další dva roky byl jako odborník na obléhání pevností využíván při dobývání švédských opevnění na moravsko-rakouském pomezí. V září 1648 byl de Souches povýšen do hodnosti polního maršála a vrchního vojenského velitele Moravy a vojensky se podílel na potlačení posledního švédského pokusu o dobytí Prahy. Tím se Jean Louis Raduit de Souches stal nakonec jednou z nejvýznamnějších vojenských osobností třicetileté války a na mírové konferenci ve Vestfálsku byl císařskými vyjednavači označen za jednoho z vítězů, kteří znemožnili Švédům porazit habsburskou dynastii.

Po skončení třicetileté války zůstal de Souches ve službách rakouského císařství. Jako vrchní velitel Moravy zajišťoval odchod švédských vojsk z tohoto území a podílel se jako uznávaný odborník na pevnostní systémy na opevňování mnohých moravských měst. Na straně císařských pak zasáhl také do švédsko-polské války (1655–1660) a zúčastnil se také války proti Turkům. Po počátečních neúspěších císařských vojsk se de Souches stal v roce 1664 velitelem severních císařských armád při protiútoku a osvobodil z tureckých rukou Nitru a Levice a zahnal Turky až za Dunaj. Jeho nezkrotná povaha mu však způsobila nové konflikty s ostatními veliteli, a tak byl 1. srpna 1664 ze své funkce zase jednou odvolán.

Ve svých 60 letech se v roce 1668 stal de Souches plukovníkem vídeňské městské gardy a jeho poslední válečné tažení se odehrálo v letech 1671–1673 ve válce mezi Nizozemskem a Francií, kdy Rakousko poslalo Nizozemí na podporu své pomocné sbory. Hlavním velitelem spojeneckých armád se stal Vilém III. Oranžský, a jak bylo celoživotním zvykem Raduita de Souches, dostal se záhy s Oranžským do prudkých sporů. Ty vyvrcholily nekoordinovaným postupem spojeneckých armád v bitvě u Seneffe, která stála životy 20 tisíc spojeneckých vojáků. Rozzuřený Vilém Oranžský si stěžoval až u císaře, de Souches byl vyšetřován, zbaven svých hodností a vykázán na své statky. V roce 1674 tak skončila vojenská kariéra Jeana Louise Raduita de Souches.

souches-05Náhrobek de Souchese ve farním kostele sv. Jakuba

Moderní podnikatel

Posledních osm let svého života prožil de Souches na svém zámku v jihomoravských Jevišovicích, který získal za své služby již v roce 1649. Ve stejném roce získal de Souches do vlastnictví i brněnský Dům pánů z Lipé a v dalších letech své majetky rozšířil ještě o panství Hostim, Boskovštejn a Plaveč. Raduit de Souches byl však moderním vlastníkem a na svých statcích začal úspěšně podnikat. Na řece Jevišovce postavil vysokou pec a tři hamry a vyráběl železo pro vojsko. V Hlubokých Mašůvkách postavil v místě léčivých pramenů lázně, hostinec a kostel, a když byl v roce 1663 povýšen do hraběcího stavu, nechal barokně upravit jevišovický zámek. Jeho dobrodružné povaze pak odpovídalo i to, že se v roce 1677 ve svých 69 letech po čtrnáctiletém vdovectví podruhé oženil s o čtyřicet let mladší nevěstou. O pět let později, 12. srpna 1682 na svém zámku v Jevišovicích zemřel a je pochován po boku své první ženy v brněnském farním kostele svatého Jakuba.

Díky tomu, že Brno zachránilo pod velením Raduita de Souches Vídeň před švédským nebezpečím, dostalo se mu od císaře Ferdinanda III. mnoha privilegií. Jeho postavení posílilo natolik, že je od té doby považováno za neoficiální hlavní město Moravy. Stalo se tak na úkor Olomouce, která podlehla Švédům během tří dnů a kterou pomáhal císaři těžce dobýt zpět právě pozdější zachránce Brna Jean Louis Raduit de Souches.

Aleš Štěpánek

Vyšlo v Brno Business & Style

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

upoutavka-restaurace3-FIN

prehled_vinotek_v_Brne3-FIN