Podupávání v nekonečných frontách na vleku, chvilka mrznutí na lanovce a jízda ze svahu mezi padajícími plužícími lyžaři, skrz hada z dětské skischule. Také vás už tolikrát (zvlášť na českých horách) napadlo, proč za tohle vlastně platíte? I to je jeden z důvodů, proč stále víc lidí pokukuje po skialpu, respektive v českých podmínkách skitouringu.

Předseda České asociace horských vůdců Josef Šimůnek, který se tomuto sportu věnuje nejen pro zábavu a zlepšení kondičky, ale i jako instruktor, nám představil, koho nejčastěji potkává v prodejně a půjčovně skialpinistické výbavy Namche: „Zájemci o skialpinismus se jednak rekrutují z lidí, kteří rádi běžkují, ale zvládnou i sjezd. Další skupinou jsou sjezdaři, již se rozhodli vyzkoušet něco jiného a být nezávislí na lanovkách. Pak sem patří horolezci-tradicionalisté, kteří si na zádech vezou horolezeckou výbavu."

Výrobci rozlišují skialpinistické lyže právě podle toho, k čemu jsou nejvhodnější. Obvyklé dělení chůze/sjezd nabízí tři kategorie lyží: 50/50 jako univerzální lyže, 80/20 – atletické, závodní lyže, ale i 20/80 jako lyže freeridové.

Běžkaři sáhnou obvykle po odlehčených úzkých lyžích, jaké používají závodní a výkonnostní skialpinisté. Jde o lehounkou výbavu z karbonu, kevlaru a aramidu, která je přizpůsobena zejména pro běh a chůzi. Sjezdař naopak sáhne po širokých lyžích s rámovým vázáním, které lze zavřít na sjezd a naopak na režim chůze otevřít. A tradicionalista-horolezec si vybere výbavu někde na půl cesty mezi „atletickou" a „sjezdovou".

Špičkové materiály i speciální vychytávky

Technologické nároky na skialpinistickou výbavu jsou mnohem vyšší než na „obyčejnou" sjezdařskou. Kvůli odlehčení se využívají moderní materiály – karbon, aramid, kevlar. K tomu musí skialpinista zvládnout dva naprosto odlišné pohyby – chůzi a sjezd. Je proto potřeba mít dostatečně tvrdé boty a zároveň uzpůsobené tak, aby se v nich příjemně chodilo. Obuv je skeletová s přezkami a vnitřní botičkou, na první pohled tedy připomíná klasické „přezkáče". A jako ty i funguje, když se fixuje na sjezd. Příjemné je, že vnitřní botička mívá vlastní podrážku, takže ji lze vyndat a pohodlně v ní chodit třeba na chatě.

Hůlky se využívají obvykle teleskopické, nejlépe dvoudílné, protože je vhodná jiná délka pro sjezd (kratší) a jiná pro stoupání (delší). Specifickou součástí skialpinistické výbavy jsou stoupací pásy. Dávno se jim neříká (resp. dávno se již nepoužívají ) „tulení". Pásy jsou z mohéru a syntetického silonu, opatřené speciálním lepidlem, které po odlepení nezůstává na lyžích.

S jakou výbavou vyrazit do terénu?

Skialpinista ani freerider by neměli vyrážet do terénu bez lavinového vyhledávače, sondy, lopaty a lékárničky. To patří k nezbytnému minimálnímu vybavení. Eventuálně si můžete vzít na túru i batoh systému ABS, který zvyšuje vaše šance na přežití při stržení lavinou. Samozřejmostí je umět s těmito pomůckami zacházet, to se učí už v základních lavinových kurzech. Při skialpinismu je také důležitá dobrá navigace.

Na túru se musíte připravit už doma. Zjistit si lavinovou situaci, počasí, jestli nehrozí oteplení nebo není moc čerstvého sněhu. Musí se počítat také s rizikem úrazů. Není to jako na sjezdovce, kde do pár minut přijíždí Horská služba. Proto je potřeba vědět, co dělat v případě úrazu, a mít dobře vybavenou lékárničku. Pro snadnější orientaci je také potřeba vedle spolehlivých map do batohu přibalit i GPS nebo aspoň kompas.

Výbavu si nemusíte hned pořizovat. Je možné si ji půjčit, vyzkoušet různé šířky lyží, různá vázání a teprve potom se rozhodnout, co by vám vyhovovalo.

S horským vůdcem zvládnete i velehory

Již několik sezón jsou otevřeny skialpinistické trasy v Krkonoších. To neznamená, že jste dřív na skialpech lyžaře na hřebenech nepotkali. Využívali však méně vhodné běžkařské trasy. Největší plusem této změny je možnost pořádat kurzy skialpinismu s horskými vůdci.

„Obvykle jde o třídenní kurz, na němž se zájemci seznámí s úplnými základy – jako je technika chůze do kopce, technika sjezdu, jak zacházet se stoupacími pásy, jak si upínat boty, jak si vybrat stopu pro výstup či sjezd, a samozřejmě jak se vyhnout lavinovému nebezpečí," popisuje základní kurz Josef Šimůnek. Takový kurz obvykle stačí na to, abyste se příště mohli vydat na nějakou tu méně náročnou túru sami. Obvykle se kurzu účastní čtyři až osm účastníků.

Na ledovci je pak povoleným maximem šest osob a musí být vedeni horským vůdcem. Právě kurzy v Alpách jsou určeny těm, kteří mají větší sportovní ambice. Při nich se dozvědí, jak používat lano, mačky, cepíny. Některé přechody se chodí na lehko. Tedy jen s batohem se základními potřebami, kdy se jí a spí na horských chatách rozesetých po cestě a plně připravených na unavené lyžaře. Takovým velmi populárním přechodem je například tzv. Haute Route z francouzského Chamonix do švýcarského Zermattu.

Podstatně náročnější jsou výpravy, kdy skialpinista mimo osobní věci a již zmiňovanou výbavu na zádech nese i spacák, stan a jídlo na celou, klidně pětidenní túru. Tam, kde tedy není dostatečné „zasíťování" horskými chatami, jako na zmíněné Haute Route, se často pořádají tzv. hvězdicové túry – z jednoho místa, kde je i pro pohodlnějšího skialpinistu dostatečné zázemí, se vyráží na jednodenní cesty tam a zpět.

Máte-li chuť dozvědět se o tomto sportu více, zkusit kurz pod vedením horského vůdce a na kvalitním vybavení, kontaktujte CK Namche.

www.cknamche.cz