Brno, 22. ledna 2012 - Nápady pro svou práci hledá Bořek Šípek v různých kulturních prostředích. Nechává na sebe působit tvary, jednotlivé prvky, barvy. S fantazií sobě vlastní si vytvořil originální, na první pohled rozpoznatelný styl. Programově vyhledává neočekávané kontexty a záměrně nás diváky nabádá k hravému přemýšlení.

Kdy jste naposledy navštívil nebo vystavoval v Brně?

V Brně jsem pobýval v posledních letech poměrně často, protože jsem učil nedaleko, na Vysoké škole užitých umění ve Vídni. Naposledy jsem navštívil Brno tak před půl rokem, v Urban centru byla výstava návrhů na jezdeckou sochu markraběte Jošta, které se zúčastnili studenti z Technické univerzity v Liberci, kde vyučuji. Já sám jsem měl výstavu tady v Domě umění skoro ve stejném podzimním termínu jako teď, bylo to v roce 1998.

Píše se o vás, že jste kosmopolitní architekt a designér. Byla první zakázkou práce architekta?

Moje sestra, která byla v Hamburku a pracovala jako lékařka, si ode mne nechala udělat dům, to byla moje první zakázka. Byla velmi zajímavá. Díky omezení stavebního úřadu jsme postavili skleník jako obal celého domu. Bylo to v roce 1982, kdy začínala ekologická architektura, což velice dobře zapadlo do této doby, to bylo strašně fajn. V Německu se uděluje Preis für Architektur, velmi prestižní ocenění, které se dává jednou za čtyři roky a dostane ho vždy sedm architektů, jedna cena hlavní a šest uznání. Hlavní cenu tehdy dostal Hans Hollein za Museum Mönchengladbach. A já jsem dostal jedno z uznání. A pak už nepřišly žádné realizace, protože jsem se přestěhoval do Holandska a začal jsem víceméně pracovat sám na sobě. Začal jsem dělat návrhy židlí a podobně, vystavoval, dostal se do Itálie a opět přes malé výstavy se nastartovala moje kariéra designéra. Speciálně jsem navrhoval pro firmu Driade, se kterou pracuji dodnes. Je to krásná spolupráce.

Co vás přimělo k tomu, vrátit se „domů"? Co jste tehdy očekával?

Já jsem se hned po lednu 1990 stal profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Do té doby jsem to odmítal, protože jsem byl hodně zaměstnaný. Toto ale byla úloha, která se nedá odmítnout, byla to pomoc mladým studentům. A o dva roky později jsem se stal hlavním architektem Pražského hradu, pracoval jsem na obnově hradních interiérů a to už vyžadovalo přítomnost. Do té doby jsem létal z Amsterodamu do Prahy a zpět, ale pak bylo lepší zůstat v Praze.

Ale ve Valentinské ulici jste provozoval také restauraci – proč právě v thajském stylu?

Já jsem trávil v Thajsku poměrně dlouhou dobu. My jsme tam měli s firmou Driade záměry, dělali jsme nové výrobky, prototypy. To jídlo v Thajsku je úžasné, mně to tady v Praze chybělo. Přivezli jsme s přáteli z Thajska kuchaře a bylo to skvělé, fungovalo to.

Vaše jméno je u nás možná více spojováno s designérskými zakázkami. Mám na mysli především ty v Paříži, kde vás Karl Lagerfeld nazýval „géniem designu".

Ano, navrhl jsem pro něj pilotní butik v Paříži a k tomu „bibli", návrhy, podle kterých se zařizovaly Lagerfeldovy butiky všude po světě. Bylo jich šest nebo sedm. Lagerfeld si vždycky po určité době vybral jednu osobu designéra, tehdy jsem to byl já. Pro mě to byla doba přechodná, ale přínosná. Lagerfeld je velmi zajímavá osobnost.

Usadil jste se v Praze, ale stále při své práci cestujete z jednoho konce světa na druhý, poznáváte neustále nová kulturní a společenská prostředí. Máte možnost srovnání přístupu k podnikání ve světě a u nás?

Jistěže tu možnost mám, i když nejsem podnikatel a tak šílené tempo nesleduji. Ale dá se říct, že jsou prakticky rozdílné. Teď jsme velmi často v Číně. Tam si velmi váží evropské kultury, vyhledávají architekty a designéry. Přístupy jsou v různých místech různé, velkou roli hraje náboženství. Jinak se lidé chovají v buddhistických zemích, jinak v Africe. Číňané jsou pracovití, v Africe zase naopak hledají, jak se uplatnit, vyčkávají, až to na ně přijde. Ono ale je to hodně podobné i tady v Čechách, hodně tady vyčkávají...

S vaším kosmopolitismem také souvisí zpráva, která mne letos na jaře zaujala. Je to návrh památníku obětí otroctví v Senegalu.

Ten pomník v Senegalu má příběh. V roce 2002 vypsalo UNESCO soutěž na vůbec první významný památník k uctění miliónů unesených Afričanů z afrického kontinentu do otroctví. Soutěž vyhrál jeden italský architekt. Pak poslali do Senegalu na realizaci nějaké peníze, ale ty se rozprášily. Tak vznikla tady v Čechách iniciativa tuto myšlenku obnovit. V Praze žije jeden Afričan, pan Omar Bach. S ním jsme vypracovali alternativní návrh, který jsme v Senegalu předvedli a teď čekáme na podepsání smlouvy k realizaci. Velkolepě projektovaný Mémorial de Gorée by měl být postaven na útesu v hlavním městě Senegalu Dakaru.

Jana Svobodová,
Muzeum města Brna