Hrady.cz

Osobnosti brněnské moderní architektury I. – Otto EISLER

eisler-01Brno, 20. května 2012 - Vážení čtenáři, v poslední době se také na stránkách našeho časopisu seznamujete s brněnskou meziválečnou architekturou, která měla zásadní podíl na všestranném rozvoji moravské metropole a v nebývalém množství a kvalitě poznamenala její tvář. Architektonická podoba Brna byla sice v konečné fázi výsledkem kolektivního úsilí, na němž různou měrou participovali projektanti, stavebníci i stavební firmy, hlavní úloha ovšem vždy připadla tvůrčím individualitám architektů. Právě jejich osobní dispozice, determinované teoretickými znalostmi i praktickými zkušenostmi, a v neposlední řadě charakteristické rysy a vlastnosti jejich tvorby si zcela jistě zaslouží zvláštní pozornost. Také proto dnes zahajujeme seriál medailónů, v nichž vám však nechceme přiblížit jen dílo těchto osobností brněnské kulturní historie, které svým nadčasovým významem v mnoha případech překročilo hranice města, regionu i země, ale rovněž jejich často velmi pohnuté životní osudy.

eisler-02Dodnes se v brněnských ulicích můžeme setkat s tvorbou ve své době velmi vyhledávaného a ceněného architekta Otto Eislera. Jeho rozsáhlé, kvalitativně vyvážené dílo, soustředěné zejména v Brně, lze ovšem jen s obtížemi srovnávat s přínosem hlavních brněnských představitelů nových architektonických koncepcí. Protože důležité bylo však i správné pochopení těchto koncepcí a jejich další tvořivé šíření, mají Eislerovy práce v kontextu historie brněnské meziválečné architektury svůj nezastupitelný význam.

Architekt vil a rodinných domů

Otto Eisler se narodil 1. června 1893 v Bystřici nad Pernštejnem v židovské rodině jako nejmladší z pěti synů Theodora (Bohdana) a jeho ženy Ernestiny (Arnoštky), rozené Hermannové. Otec, který vlastnil menší hospodářství a snad i lihovar, zemřel, když byly Ottovi tři roky. Matka se pak odstěhovala s dětmi do Brna. Tady Otto navštěvoval českou obecnou školu (1899–1904) a I. c. k. Českou státní reálku na Antonínské ulici (1904–1912). Od roku 1912 do roku 1922 (s čtyřletou přestávkou v letech 1915–1918, během níž absolvoval vojenskou službu v Bosně a v Albánii) studoval na Deutsche technische Hochschule (Německé vysoké škole technické) v Brně architekturu a pozemní stavitelství. Už během studia praktikoval u Heinricha Tessenowa a údajně i u Waltera Gropia ve Výmaru a v letech 1922–1923 pak ve vídeňských stavebních kancelářích.

eisler-03Návrh na přestavbu nájemného domu s obchody a pojišťovnou Phönix.
1928. Brno, Běhounská ul. 10

Po návratu do Brna se osamostatnil a otevřel si vlastní projekční ateliér, ale zároveň úzce spolupracoval se stavebním podnikatelstvím svého bratra Artura, pro něhož navrhl valnou část staveb, které tento podnik v meziválečném období realizoval. Od roku 1930 se Otto stal v bratrově firmě komandistou, což mu přineslo jak dostačující hmotné zabezpečení, tak také výhodné společenské a profesní vztahy s investory a s architekty, jejichž projekty Eislerovo stavební podnikatelství provádělo. V prvé řadě to byl „dvorní" architekt bohatých židovských průmyslníků a bankéřů Ernst Wiesner, jehož harmonicky vyvážená, někdy až rafinovaně střídmá tvorba zanechala v Eislerově díle nepochybně mnohem výraznější stopy než akademicky konvenční práce jeho učitelů na německé technice.

eisler-04Vlastní rodinný dům (tzv. Vila pro dva mládence).
1930. Brno, Neumannova ul. 10

Vedle několika kultivovaně řešených vil a rodinných domů především v brněnských Pisárkách a v Masarykově čtvrti (1927 Lipová 29 a 41; 1930 Neumannova 10; 1935 Vinařská 44 aj.) se Wiesnerův vliv v Eislerově tvorbě projevil i u obchodních a administrativních staveb a obchodních portálů hlavně v centru moravské metropole (1928 administrativní a obytný dům s obchody pojišťovny Phönix, Běhounská 10; 1930-31 nájemný dům s obchody firmy Wittreich, Orlí 2/Masarykova19; kolem 1933 módní salón Hartmann, Masarykova 25-27 aj.), které zvláště vyvážeností forem i volbou kvalitních materiálů odkazují až k tvorbě Adolfa Loose, s nímž se Eisler seznámil během své praxe ve Vídni. Jinou oblastí, jíž přispěl k velkoměstskému charakteru Brna, jsou četné nájemné domy pro střední vrstvy (1929 Erbenova 3; 1932 Křížkovského 21; 1935 Botanická 6; 1937 Novobranská 8-12 aj.), funkčně výborně řešené a tvarově obohacené o nápaditý architektonický detail, například půlkruhový balkón. V roce 1934 byla podle jeho projektu postavena také židovská modlitebna na Skořepce.

eisler-05Nájemný dům. 1935. Brno, Botanická ul. 6

Osobnost téměř renesanční

Otto Eisler byl podle vzpomínek pamětníků velmi kultivovaný a společenský člověk, který se stýkal se židovskými, německými i českými intelektuály. V dnešní uspěchané době je až neuvěřitelné, kolik aktivit vedle své architektonické činnosti zvládal, kolika rozmanitým koníčkům se s nadšením věnoval. To bylo ovšem nepochybně podmíněno dobrým finančním zázemím, plynoucím z bratrovy skvěle prosperující stavební firmy, která tehdy patřila k největším v Brně (zaměstnávala téměř 1 000 lidí), a jak vzpomínal Ottův synovec, i do jisté míry privilegovaným a respektovaným postavením benjamínka rodiny, který údajně mohl pracovat jen tehdy, když měl čas a chuť. Otto tak například každou neděli pořádal ve své vile karetní dopoledne. Měl rád hudbu, navštěvoval zejména komorní koncerty a sám hrál na flétnu. S bratrem Mořicem se zajímali o soudobé výtvarné umění, nakupovali plastiky Josefa Kubíčka a grafiky Josefa Váchala. Podporovali malíře Karla Němce z rodné Vysočiny, který byl autorem původní nástěnné malby ve voliéře na schodišti jejich společné vily na Neumannově ulici 10, známé jako „Dům dvou mládenců", a sgrafita na fasádě zahradního domku u této vily. Sbírali rovněž starožitnosti. Sám Otto byl nadaný kreslíř, malíř a fotograf, který často hledal náměty na Českomoravské vysočině a v okolí Lomnice u Tišnova, kde nejednou trávil své volné chvíle. Navrhoval a vyřezával loutky, sbíral knihy. Rád cestoval a mnohokrát navštívil Švýcarsko a Egypt. Na cesty měl k dispozici Mořicův modrý kabriolet Lancia i s řidičem a firemní auto – tmavou „ameriku". Byl nadšeným sportovcem – lyžoval, běhal dlouhé tratě, hrál tenis na kurtu na zahradě svého domu, plaval v zahradním bazénu nebo boxoval na střešní terase. Eislerovým celoživotním koníčkem byla botanika a zoologie, ve skleníku pěstoval kaktusy, v teráriu zahradního domku choval aligátora a chameleóna, ve voliéře na schodišti vily papoušky. Jeho největší láskou však byli psi, vždycky kokršpanělé, nesoucí jméno Alan, které také rád portrétoval.

eisler-06Nájemný dům s obchody firmy Johann Wittreich a Herbert Deutsch.
1930-31. Brno, Masarykova ul. 19/Orlí ul. 2

Pohnuté válečné i poválečné osudy

Jedenáctého dubna 1939 Ottu a tři z jeho bratrů zatklo pro urážku vůdce gestapo a věznilo asi šest týdnů na Špilberku. Po propuštění se jemu a jeho bratru Hugovi s rodinou podařilo uprchnout do Norska. Na předměstí Osla si dokonce našel práci jako asistent v projekční kanceláři. Po obsazení Norska německou armádou se pokusil o útěk do Švédska, byl ale postřelen a odvlečen zpět do Norska. Nejprve byl deportován do táborů v Konsvinger a v Grini, později – možná i přes další místa – do Vratislavi a do Osvětimi. Tam se setkal s bratrem Mořicem, s nímž společně podstoupili pochod smrti do Buchenwaldu, kde je shodou okolností opět 11. dubna 1945 osvobodila americká armáda. V červnu 1945 se s Mořicem vrátili do Brna do svého téměř úplně vyrabovaného domu, který během války obýval kriminální rada Otto Koslowski, šéf levicového referátu brněnského gestapa. (Údajně pod jeho osobním dohledem musel Eisler hned v r. 1939 spálit svou knihovnu a sbírku kreseb a grafiky; starožitnosti a další umělecké předměty byly jako židovský majetek zabaveny.) Protože ostatní bratři během války zahynuli, pustili se s Mořicem do obnovy Arturovy stavitelské firmy, kterou za války spravoval a později koupil dr. ing. Sepp Schurius, a Hugova dřevařského závodu. V r. 1946 se Otto také oženil se svou sestřenicí Gertrudou Kenderovou, rozenou Hermannovou, a s nevšedním zaujetím začal znovu projektovat. Jen v letech 1947–1948 vytvořil téměř dvě desítky návrhů většinou obytných staveb. V roce 1948 byl někdejší Arturův podnik a Hugova firma znárodněny, a tak Otto začal pracovat na krátký čas opět jako samostatný projektant. V roce 1950 se stal externím zaměstnancem Botanické zahrady Masarykovy univerzity v Brně a podílel se i z titulu své funkce předsedy Družstva pro zřízení zoologické zahrady v Brně na zastavovacích plánech a projektech pavilónů a expozic zoo v Brně-Bystrci a v Lešné u Zlína. Podle jeho návrhů byl například v roce 1959 dokončen výběh medvědů a v roce 1966 dvojice pavilónů opic. Jiné významnější zakázky se mu tehdy podařilo získat už jen zřídka. Asi i z tohoto důvodu se postupně začal uzavírat před společností a z architektů se stýkal příležitostně už jen s Janem Víškem, v sousedství žijícím Janem Tymichem a zejména s Bedřichem Rozehnalem.

Otto Eisler zemřel 27. července 1968 v Brně a je pohřben spolu s bratrem Mořicem a manželkou Gertrudou na zdejším Židovském hřbitově.

Lenka Kudělková
Muzeum města Brna

Vyšlo v Brno Business & Style

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit